Snad žádný zákon nenese tolik složitostí a zbytečností a neodporuje si v samé své podstatě, jako zákon 111/2006 Sbírky Zákon o pomoci v hmotné nouzi ve znění pozdějších předpisů a další právní předpisy, zejména zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška č. 389/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi.

Každý zákon má svůj účel a sleduje konkrétní cíl. U výše zmíněných zákonů však dochází k paradoxům, kdy potřebným není nijak pomoženo a trvale nepracující osoby naopak pobírají dávky, které jim zajistí bezpracný život.

Tentokrát se nebudu věnovat obsáhlým citacím z uvedených právních norem. Budu používat poznatky mnoha lidí z praxe. Jsem adminem webu Exekuce není byznys a adminem skupiny na Facebooku Stop soukromým exekutorům v ČR.

Chci dát dohromady skupinu občanů, kteří jsou postiženi vadnými zákony o exekucích a insolvencích. Tyto zákony totiž na jedné straně umožňují bohatnout skupince soukromých exekutorů, na straně druhé nic nedávají věřitelům a navíc zcela likvidují ekonomický život dlužníků.Jako admin těchto médií jsem nasbíral řadu životních zkušeností našich občanů v této zemi – České republice a sám mám bohaté zkušenosti, které to potvrzují. Mám velký objem materiálů, který svědčí o tom, že český stát systematicky vydírá větší část české populace a to jak dětí, studenty, pracující, podnikatele, tak i starobní a invalidní důchodce. Je to systém umělých dluhů na základě přemrštěných úroků, které by v jiných zemích řešili už jako trestný čin lichvy. A dále neúměrné poplatky a hlavně automatické rozsudky bez přítomnosti žalovaného a na základě i podvodných důkazů. Nikdo to neřeší. Zmiňuji to jen já, několik dalších podobných skupin a Člověk v tísni a jeho zástupce, pan Daniel Hůle. Politiky toto nezajímá. Proč, je jasné.

Ovšem dnes se chci věnovat zákonům o hmotné nouzi.

Tady je v prvé řadě důležité vědět, že jak dávky v hmotné nouzi, tak nezabavitelné existenční minimum, se řídí částkou, která je dána zákonem a to životním minimem. A toto životní minimum je nyní, za polovinou roku 2019, stále na úrovni, stanovené změnou částky v lednu 2012.

Od té doby se pohnuly ceny potravin a spotřebního zboží, ale hlavně nájmů a to výš  a mnohdy o více, než 30%. Avšak stát a zejména svého času ministryně za ČSSD Marsková-Tominová, odmítli konečně zvýšit částku životního a existenčního minima.

A tak lidé v exekucích a ti, kteří potřebují opravdu krátkodobou pomoc v hmotné nouzi, nemají na jídlo a bydlení.

Dalším paradoxem je odpor tvrzení politiků, že zákon zpřísňuje podmínky a eliminuje podvodníky a pomáhá potřebným.

Z praxe vím, že ač mám odpracováno 25 roků, nedostal jsem pomoc v hmotné nouzi, když jsem ji nutně potřeboval. Ale čekárny jsou plné existencí, které si chodí pravidelně podepisovat dávky na příští měsíc a jediné, na co se jich pracovnice referátu hmotné nouze ptá, je ”žádné změny?” a dotyčný odpoví ”ne” a tím proces končí. Když jsem byl u ”výslechu” já, byla zjevná snaha někde najít chybu, aby mi nemuseli nic vyplácet. A nevyplatili. Nakonec jsem musel požádat o pomoc kamarády, stát mi nepomohl. Hlavně, že jsem před tím za roky práce a podnikání odváděl státu já.

Peníze v ČR jsou tedy jen pro ty, kteří nepracují celý život a všichni to ví. Stejně jako ví někteří, že pokud se náhodou dostanete do nouze, můžete si být jisti, že vám stát nedá ani korunu.

Pokud přijdete o bydlení, zákon vás vylučuje. Totiž zákon si podmiňuje, že musíte mít bydliště. I když výklad zákona mi byl Ombudsmanem vysvětlován jinak, než Úřadem práce, prostě jsem neměl bydliště a tudíž jsem neměl nárok na částjku 3410 korun na měsíc na jídlo. Bezdomovci a lidé bez nájemní smlouvy tedy mají smůlu a stát je odmítá.

Ovšem povaleči a to celoživotní, si hoví v městských bytech a městská část jim ochotně vystavuje potřebné doklady a stát platí nájem městu.

Kdo se dostane do nouze a přijde o bydlení a dočasně nemá oficiální nájemní smlouvu, má smůlu a nejí. Musí žebrat.

Zákon by měl naopak především řešit okamžitě náhlé změny a výpadky příjmů a nedovolit, aby normálně pracující osoba padla na sociální dno.

Může se přihodit dočasné onemocnění, úraz, nedostatek práce i brigád, zdravotní omezení atd. Může se přihodit spousta náhod pohromadě, které dostanou člověka papírově, nebo i fakticky na ulici. A pak máte smůlu. Nedostane se vám pomoci.

Jak má dodat takový člověk nájemní smlouvu, aby mohl pobrat pomoc v hmotné nouzi? Když nájemní smlouvu s vámi podepíše jen pronajímatel, kterému zaplatíte předem nájem a peněžitou jistotu. Ale když je člověk dočasně v nouzi a tyto peníze nemá? Právě proto se obrací na stát? Tak nedostane nic.

Trvalých povalečů se nikdo na nic neptá. Pokud nemáte zkušenost a žádáte o dávku, jste po pár otázkách venku z úřadu práce a nemáte nic.

Úřad práce navíc požaduje po pronajímateli listiny, jako jeho osobní data, údaje o bytu a platbách, rozměry bytu, chce faktury za zaplacené energie a podobně. Který majitel bytu toto poskytne cizímu zájemci o nájem tohoto bytu? Nikdo. Jako bývalý realitní makléř potvrdím, že to neudělá dobrovolně nikdo.

Pak máte šanci bydlet na ubytovně za stejné peníze, ale s dalšími lidmi na pokoji. Ovšem otázkou je, kdo je to za lidi a většinou jde o navrátilce z vězení, lidi bez hygienických návyků a podobně. Ubytovny jsou plné štěnic a majitelé mají jedinou starost – vydělat. Vyinkasují si od úřadů práce desetitiscíe a namačkají všechny do pár místností.

Pokud ale chcete žít jako člověk, máte šanci v soukromém sektoru, protože město vám byt nedá, rozhodně ne ihned.

Soukromý sektor je ale orientován na zisk, ne na sociální služby a tak sotva někdo bude čekat na řízení ÚP a předem podepíše nájemní smlouvu, aniž by obdržel korunu, jen aby potřebný měl všechny doklady, které Marksová v době kdy byla ministryní MPSV, zákonem vyžaduje. Se stohem papírů jdete napráskat majitele bytu, aby pak přišla skupinka pracovnic ÚP, kteří chodí po domě a vykřikují, že hledají tu a tu osobu za účelem sociálního šetření, které je další podmínkou pro pomoc s nájemným. Celý dům ví kdo je kdo a oč jde. GDPR? Nikoho to nezajímá. Pracovnice ÚP zvoní po všech zvoncích a čekají, že potřebný bude sedět doma 24 hodin a čekat na inspekční návštěvu. Jejich nástup připomíná spíše zásah URNA, nebo skupiny exekutorů. Tam by se to dalo omluvit.

To se ale děje jen u lidí, kteří nejsou na ÚP trvale, ale prostě díky souběhu událostí se ocitli v dočasné nouzi, která by byla dočasná, pokud by stát pomohl.

Člověk by měl zase bydlení, byť pro začátek v nájmu pokoje u slušného pronajímatele a měl by na jídlo po dobu, než si sežene práci, nebo brigády.

Měla by to tudíž být pomoc jen dočasná, ale o to rychlekjší a bez komplikací a zbytečného papírování. Papírový teror přitom trápí jen náhodné zchudlé. Dlouhodobí nezaměstnaní mají vše vyřízeno ve svém státním bytě hned a v klidu jen chodí měsíc co měsíc podepisovat dávky.

To jsou fakta, která jsou výsledkem mnohých sdělení občanů o případech jejich hmotné nouze a reakci úřadu práce a fakt, že nepracující dávky mají léta, víme všichni. Téměř v každém domě někdo takový žije a po internetu kolují snímky složenek, kde jsou dávkami pro takovou mnohdy početnou rodinku i přes 14 000 korun na měsíc. A občan se rozčiluje a je to pochopitelné. On musí na 14 000 čistého na 12 hodinové směny a to pořád. A tady si někdo prostě dochází na ÚP a dostává penízky od státu. To se ví celá léta a celá léta se dělají ”opatření proti zneužívání”, ale tato opatření nikdy nepostihla lenochy, ale znemožnila spíše pomoc pro skutečně potřebné.

Je tu tedy otázka, zda nezrušit hmotnou nouzi zcela a nesnížit platby za sociální pojištění a nepropustit desetitisíce zbytečných úředníků úřadů práce, které jsou k ničemu a ušetřené peníze využít na rekvalifikace pro nezaměstnané a pro výstavbu startovacích bytů pro lidi po pádu, kteří ale mají zájem se zvednout a pracovat a jít dál.