Děkuji. On pan Skopeček odešel, já jsem mu to chtěl vysvětlit. (Poslanec Skopeček se hlásí, že je v sále, následně jde poslouchat před řečnický pult.) Už je tady. Pane Skopečku, já jsem vám to chtěl... Promiňte, prostřednictvím paní předsedající.

Já jsem vám to chtěl vysvětlit. Já jsem se nechal emotivně unést, víte? Já žiju v regionu, kde se nežije lehce, kde to není jednoduché pro lidi. Víte, ti, co chodí do práce, neberou tolik jako ti, co žijí tady v Praze nebo ve Středočeském kraji nebo v těch bohatých regionech. U nás je to opravdu dost problematické. Ráno stojí důchodci před supermarketem a čekají, aby si mohli nakoupit ve slevě. Je to pro ně těžké.

Ti důchodci mají často vnoučata, a tak jim pomáhají. Víte, u nás je to... Mně se to úplně těžce říká, pane Skopečku, víte, to je taková těžká situace v místě, kde lidi žijou z ruky do huby. Možná to neznáte. Přijeďte se k nám podívat. Je to těžký. A když ten důchodce se snaží pomoct té rodině a teď jim nebude ani moc dát, kdy ta rodina se bude muset starat o toho důchodce, protože mu to ani nevyjde na ten domov s pečovatelskou službou...

Je to emotivní, přátelé. Je to velice emotivní. Přijeďte a zasedejte u nás v regionu, až budete rozhodovat o těchto věcech. Abyste věděli, jaká je tam situace. Přijďte ke Kauflandu ráno v devět, když tam otvírají, nebo k Lidlu nebo k nějakému jinému obchodnímu domu a podívejte se, co si ty lidi kupujou. To nejlevnější, to nejméně kvalitní, protože už jim žádný prachy nezbývají dneska. A vy jim ještě chcete ukrást ten zbytek, na který měli nárok.

Promiňte mi tedy, že jsem byl (Předsedající: Čas.) tak emotivní. Promiňte mi to.