Vážené soudružky, vážení soudruzi,

přestože akcí a projevů k 70. výročí únorových událostí roku 1948 proběhlo mnoho, nelze se zbavit dojmu, že většina aktérů vůbec netuší anebo z jiných důvodů zapomněla, jakou že událost si to vlastně připomínáme.

Kdekdo si na tyto události navěšel svoje bolístky nebo je rovnou použil coby klacek na dnešní komunisty, kteří se otevřeně hlásí nejen k revolučnímu základu února 1948, ale také vysoce oceňují práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu.

„Hlavně bacha na rudé“, znělo opět z úst údajných demokratů. Že se do módy ale dostává hnědá, nějak zapadlo. Asi se to někomu nehodilo do jeho politického krámu.

Ovšem okřikováním názorových odpůrců tak složitou problematiku, jako je období 1945–1948, ideologickou perverzí nevyřešíme.

Jistě, česká společnost bloudí v labyrintu ideologicky „zpracované“ minulosti. Žije v zajetí historických mýtů a snah o vyrovnávání se s minulostí pomocí trapně účelových politických intepretací. Jistému okruhu politiků přitom primárně nejde o nějaké morální vyrovnávání, ale o využívání minulosti jako politické zbraně a k ospravedlňování novodobých přesunů majetku.

Ve zdravých společnostech je však minulost jako víceméně uklizený dům, z něhož se dá dívat do budoucnosti, i když může mít i svá velmi temná místa. U nás zůstává minulost bohužel bažinou, která do sebe stahuje nejen budoucnost, ale opakovaně proměňuje či devastuje i přítomnost.

Idealizovat dějiny není rozhodně moudré. Je ale stejně nemoudré, někdy dokonce až neuvěřitelně hloupé dějiny účelově měnit. Tak to chodí v politice, ale ne v seriózní vědě. Proto kategoricky odmítám nedomyšlené zákony, které mají garantovat převahu politiky nad vědou. To ovšem souvisí s pluralitou názorů, která je zárukou, že nezvítězí otřepaná teze o vítězích, kteří píší dějiny.

Jsem také pro seriózní oponenturu těm, kteří neopodstatněně užívají pro období 1948–1989 ideologického termínu totalita. To je totiž účelová nálepka, nikoli analytický termín, který by nám byl při bádání o vývoji naší společnosti po únoru 1948 nějak užitečný.

Proto oceňuji to, s čím před několika lety vystoupil americký politolog Fred Eidlin. Ten nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň důrazně odmítl označení takzvaného komunistického Československa jako totalitního státu.

Od roku 1989 přináší však výročí Vítězného února 1948 v médiích dehonestaci nejen tohoto data, ale i dehonestaci Klementa Gottwalda i případné negování dnešních komunistů. A tak současná KSČM opakovaně prohlašuje: „výročí února 1948 přináší každoročně příležitost k oživení dlouholeté kampaně, jejímž úkolem je vnutit široké veřejnosti minimálně nepřesnou interpretaci tehdejších událostí“.

Problémem ovšem není nedostatek historických pramenů. Hlavním problémem je snaha pravice a většiny médií, která jí straní, zamlčovat některá podstatná fakta, přepsat a zfalšovat skutečné dějiny a ideologickými kampaněmi překrýt a zastřít historickou pravdu o vývoji Československa v letech 1945 až 1948.

Dokonce se objevil názor, že kdyby nebyla druhá světová válka, nikdy by se komunisté nedostali k moci, neboť by Československo nebylo pod kontrolou J. V. Stalina. Ponechávám stranou ono naprosto neprofesionální slovíčko kdyby, neboť druhou světovou válku rozpoutaly nejreakčnější síly německého kapitalismu či imperialismu, německý fašismus byl plodem a nástrojem jeho expanzivních snah. Orientace na sociálně spravedlivou společnost a růst vlivu komunistických stran byly pak celoevropskou odezvou na to nejhorší, co přinášel moderní kapitalismus první poloviny 20. století v podobě neokolonialismu, rasismu a fašismu.

A tak Američané a Britové museli po válce nasadit všechny páky, aby s domácí pravicí potlačili nejen parlamentními ale i mimoparlamentními a nelegálními prostředky komunistické strany Francie, Itálie a Řecka.

A jen tak pro pořádek. Dovedete si představit, že by v druhé světové válce zvítězilo nacistické Německo? To bychom zcela určitě tady už dnes spolu neseděli. Proto nehodlám akceptovat ani docela zavádějící tvrzení, že prý do „Československa 21. února 1948 přijel Valerian Zorin se vzkazem od Stalina, že v případě nutnosti do naší země vstoupí sovětská vojska připravená u našich hranic“. V Maďarsku jako poražené zemi skutečně sovětská armáda byla rozmístěna, avšak ani americká rozvědka nehlásila nic o soustřeďování sovětských vojsk na našich hranicích, přestože situaci soustavně analyzovala, ani publikované vzpomínky pravicových představitelů, kteří opustili Československo, se o tom nezmiňují. Prokázanou skutečností ovšem je, že v návaznosti na tehdejší události v Československu Spojené státy americké zcela vážně zvažovaly i možnost zahájení třetí světové války.

Chceme-li skutečně poznat, proč se i v naší zemi dostala v roce 1948 komunistická strana k moci a řadu let zde pak vládla, nemůžeme primitivně líčit nejnovější dějiny tak, že se v roce 1948 dostala

„k moci banda gangsterů“, která již po květnových volbách 1946 nastolila v Československu „pretotalitní režim“. To je totiž nebetyčná pitomost. Značný příklon ke komunistické straně měl přece již v květnu 1945 pádné důvody: zklamání z politického pletichaření první republiky, z dopadů hospodářské krize 30. let, z Mnichova, ze selhání Francie a Anglie – a upřímná radost podstatné části národa z osvobození většiny našeho území Rudou armádou.

Po porážce fašismu, tedy krajní pravice, nastal pak i v Československu všeobecný posun doleva. A tehdejší šéf Komunistické strany Československa Klement Gottwald pak výstižně prohlásil, že „… lid nepřipustí, aby se v osvobozené republice vrátila k moci ona vrstva finančního, průmyslového a agrárního velkokapitálu, která dříve republikou vládla a která na celé čáře zbankrotovala“.

Měl pravdu. Je totiž nesporným faktem, že znárodnění většiny tehdejšího československého průmyslu proběhlo ve shodě všech politických stran postupujících podle Košického vládního programu a s podporou většiny veřejnosti již v roce 1945.

Nejrozsáhlejší program znárodňování tehdy ovšem neměli komunisté, ale sociální demokraté. A od roku 1945 až do roku 1948 pak trval i tlak zaměstnanců podniků na další znárodňování výrobních kapacit.

Žádná z poválečných politických stran se nechtěla vracet do předválečných poměrů. I pravicově orientovaným bylo jasné, že by to bylo politicky neprůchodné a pro veřejnost, která se většinově začala orientovat na sociálně spravedlivou společnost, nepřijatelné. Většina tehdejší společnosti měla totiž zkušenost s průběhem a důsledky velké hospodářské krize, s bídou, nezaměstnaností a nakonec i se selháním značné části tehdejších politických elit v době ohrožení republiky, Mnichova, okupace a války.

A tak v prvních plně demokratických poválečných volbách v květnu1946 získali komunisté celostátně 38 procent hlasů, v českých zemích dokonce plných 40 procent. No a podle parlamentních zvyklostí Československé republiky se stal předsedou koaliční vlády reprezentant nejsilnější politické strany – předseda Komunistické strany Československa Klement Gottwald. Tak to totiž v parlamentní demokracii chodí.

Komunistická strana Československa za rozhodující nástroj své agitace považovala rozsáhlý program výstavby lidově demokratické republiky, přičemž její ústřední heslo znělo: Republice více práce to je naše agitace. K tomu pak Gottwald společně s uznávanými ekonomy Frejkou a Goldmannem dokázali zformulovat politický a ekonomický program, na který lidé slyšeli.

Jistě, žádnou dobu nelze posuzovat jen podle hesel, jakkoli by byla ta hesla vyzvedána průkopníky něčeho nového s nejlepšími úmysly a sebevětším nadšením. Avšak to, co považovali mnozí v letech 1918 až 1945 za nemožné či nedostupné, se po roce 1945 stávalo postupně možným a po čase třeba i všedním či samozřejmým.

Ovšem otevřenou orientaci na vytvoření jednotného antikomunistického bloku nelze popírat, což potvrdila i tajná porada národně socialistického vedení, která se konala již v červenci 1947 v Karlových Varech.

Je však také skutečností, že ve všech nekomunistických stranách Národní fronty působili stále i příznivci poválečné spolupráce, což si komunisté plně uvědomovali. I to je důvod, proč jsem stále přesvědčen o tom, že dějiny nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž pralesem různorodých skutečností.

Zaznamenal jsem i trapné tlachání, kterého se dopouštějí někteří politologové či dokonce údajní historici. Jsou prý přesvědčeni, že celý problém údajného „únorového převratu nespočívá v míře legality,“ neboť ta prý není podle jejich slov nosným kritériem, „když objektem analýzy je fungování nedemokratického režimu“. Zároveň dodávají, že prý „česká levice systematicky pracovala na tom, aby takzvaně potrestala českou pravici“.

Jak? Třeba tím, že v létě roku 1947 byl parlamentem přijat zákon o Sboru národní bezpečnosti v podobě, která prý „neumožňovala demokratickou kontrolu tajných služeb, především Vojenského obranného zpravodajství a Státní bezpečnosti“. Pravdou ovšem je, že pro tento zákon demokraticky hlasovala i většina poslanců nekomunistických stran.

A lidové milice? Ty prý v únoru 1948 sehrály „úlohu krojovaného komparsu“. Jejich zárodek kladou do května 1945, i když vznik lidových milicí je datován 21. únorem 1948.

Zaznamenal jsem i tvrzení, že 23. února 1948 na deset tisíc studentů pochodovalo na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše a proti přijetí demise některých ministrů Gottwaldovy vlády. Skutečností bylo však to, že zmíněného dne se na Karlově náměstí podle pokynu antikomunistického národně socialistického ústředí shromáždilo na dva tisíce především studentů, dvě tři stovky pak na náměstí Republiky. Následně se přesunuli na Václavské náměstí, kde pochodovali a skandovali antikomunistická hesla.

V podvečer byla zorganizována antidemonstrace dělníků a dalších obyvatel Prahy. Šlo přibližně o devadesát tisíc lidí. A výsledné generální stávky na podporu politiky Komunistické strany Československa se zúčastnilo na dva a půl milionu lidí.

Těm, kteří Komunistické straně Československa v únoru 1948 dali svou důvěru, šlo především o upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější společnost. Navíc postup ministrů Národně socialistické, Lidové a Demokratické strany komunistům situaci ulehčil. Zmínění ministři totiž nepočítali s tím, že prezident Edvard Beneš jejich demisi přijme.

Změna vlády, která pak 10. března 1948 dostala v Národním shromáždění důvěru 230 poslanců ze tří set, se uskutečnila v naprostém souladu s platnou ústavou. Ne, nešlo o žádný puč, což opakovaně prohlásil i známý antikomunista Pavel Tigrid

Dne 30. května 1948 proběhly volby do Národního shromáždění. Šlo o formu jednotné kandidátky Národní fronty, pro kterou se vyslovilo přes 89 procent voličů. Vhození takzvaného bílého či protestního hlasovacího lístku do volební urny zvolilo přes 10 procent voličů.

Dne 7. června 1948 abdikoval prezident Edvard Beneš. Novým prezidentem byl o týden později zvolen Klement Gottwald, který následujícího dne, tedy 15. června 1948, jmenoval předsedou vlády Antonína Zápotockého.

Pokud však v následném období špičky Komunistické strany Československa neobhájily specifickou cestu Československa k socialismu a nedokázaly odolat představám Moskvy nebo podléhaly sklonům těch, komu zachutnala moc, pokud se ne vždy vyrovnaly s atmosférou studené války na výši doby, pak je to historický fakt. A bylo chybou těch, kdo později rozhodovali o politice, že nenabídli přitažlivé a potřebné nové cíle v době, kdy bydlení, práce pro každého, bezplatná lékařská péče, vzdělání a dostatek jídla pro všechny se staly úplnou samozřejmostí.

Avšak to, co se dnes děje v České republice, co přináší pro dvě třetiny občanů velmi rozporné a leckdy zničující efekty, už vůbec nevzbuzuje důvěru. Mnohým lidem je z toho dokonce na zvracení.

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

při příležitosti 70. výročí Vítězného února se mně vybavuje mnohé. Třeba jedna z exhibicí Miloše Zemana při zasedání Federálního shromáždění v červenci 1990, ve které uvedl, že začátkem padesátých let se v Mníšku pod Brdy začala těžit ruda bohatá na kov jako marxismus na myšlenky. Pozornost věnoval i údajně nevkusné chatě jednoho z bývalých ministrů zahraničního obchodu ČSSR, kterého však nejmenoval. Jeho tehdejší parlamentní finále mělo následující podobu: „Kdyby jakási nepočetná neostalinská sekta po čtyřiceti letech přišla k budoucímu parlamentu s návrhem, že obnoví vznosnou krásu paneláků Jižního Města, mizernou akustiku Paláce kultury nebo že například bude udržovat tuto budovu, připomínající nové říšské kancléřství a představující dialektickou syntézu ošklivosti a nefunkčnosti, pak se domnívám, že této sektě by parlament nevyhověl.“

Miloš Zeman v červenci 1990 asi netušil, že Britové o devět let později v anketě BBC zvolí myslitelem tisíciletí právě Karla Marxe. A ty ostatní úlety? Ty měly stejnou hodnotu jako jeho známé tvrzení, že “v kvalifikačním rozvoji, z hlediska změn výchovně vzdělávacího systému jsme na 50. místě na světě za Nepálem.“

Když s odstupem času Miloši Zemanovi prezentaci těchto dezinformací mnozí vytýkali, odpovídal bez obalu: „Já vím, že to není pravda, ale účel to splnilo.“

Ne, nehodlám podobné výroky nijak komentovat. Jenom mám pocit, že pro jistou část mladých lidí je marxismus opět docela přitažlivý. A nejen proto, že má kouzlo zakázaného ovoce, ale především proto, že má co říci dnešku i budoucnosti. A to především pro svůj důraz na spravedlivý a sociálně únosný společenský řád. Důkazem toho je i Komunistický manifest, jehož 170. výročí vydání si v letošním roce budeme rovněž připomínat.

Co k tomu všemu dodat? Snad jenom to, že Vám přeji pevné zdraví, spokojenost v osobním životě a hodně optimismu a elánu do dalších týdnů, měsíců a let. Čest naší společné práci.