Čeští vojáci by prý výhledově mohli opět plnit bojové mise v zahraničí. Prohlásil to nedávno premiér Andrej Babiš. Následně to »upřesnil« konstatováním, že neměl na mysli jen české vojáky, ale obecně síly Severoatlantické aliance. Kdyby měl v ruce trumf, tedy výsledek referenda o vstupu České republiky do NATO, nemusel by trapně kličkovat. Což platí i o nutnosti mandátu Rady bezpečnosti OSN. Rozhodně by nemohlo dojít k tak výrazné kolizi mezi názory občanů a českou zahraniční politikou.

Jistě, premiér Babiš má nyní znovu plnou hlavu Čapího hnízda, tím spíš by však neměl podléhat stupňujícímu se třeštění a válečnému ryku. A to nejen proto, že 5. srpna letošního roku zemřeli při výjezdu na hlídku z americké vojenské základny Bagrám po sebevražedném útoku místního Afghánce tři vojáci Armády České republiky (AČR). Napadená hlídka měla prý ve vesnici, kam vyjela, »zajistit operační prostor«, »místo pro další úkoly«. Následně tisk informoval, že náčelník generálního štábu Armády České republiky Aleš Opata vydal rozkaz dopadnout a potrestat »komplice sebevražedného atentátníka«. »Pro nás je zásadní, že nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu«, citovala Opatu média. Generálmajor Hynek Blaško (od roku 2012 v záloze) Opatovy výroky prozíravě komentoval: »Rozkaz takového charakteru nesmí být veřejný.«

Příkaz generála Opaty byl obratem splněn. Lidové noviny to oznámily až 17. října pod titulkem »Vojáci zabili spolupachatele útoku na tři Čechy v Afghánistánu«. Úspěšný úder proti Afgháncům podle zdrojů deníku provedla 601. skupina speciálních sil z Prostějova.

Už za pouhých pět dnů nato, 22. října, vydala ČTK zprávu, že na afghánské základně Shindand v provincii Herát došlo k dalšímu napadení českých vojáků. Rotný Tomáš Procházka zemřel, další dva byli zraněni. Útočníkem byl tentokráte afghánský voják.

Je vcelku jedno, zda oba útoky na české vojáky spolu souvisely, nebo ne. Vzkaz Afghánců, kteří už 40 let bojují proti »dočasnému pobytu« cizích vojsk, je jednoznačný. Odpor nesměřuje jen vůči Američanům (proti těm pochopitelně nejvíce), ale proti každému cizímu vojákovi, který vstoupí na afghánskou půdu. O motivech afghánského odboje, který má ostatně staletou tradici, si můžeme myslet cokoli. Schopnost i za cenu strašlivých ztrát odolávat nejmoderněji vyzbrojeným a vycvičeným, stovkami miliard dolarů vyfutrovaným jednotkám Spojených států a »koalice ochotných« je víc než výmluvná. Sedmnáct let od zahájení války USA v Afghánistánu si proto troufám se vší odpovědností tvrdit, že Američané, reprezentace NATO a potažmo i česká vláda a armádní špičky nám lžou o tom, co se v Afghánistánu skutečně děje.

Pobyt vojsk USA a jejich pomocných sborů nevedl za celých dlouhých sedmnáct let ani k potlačení odporu kmenů a odbojných uskupení proti protektorátní proamerické vládě a jejím ozbrojeným složkám, ani ke stabilizaci a rozvoji země. Naopak. Barbarský postup vlád USA spolu s masovými dodávkami zbraní a výcvikem místních nespolehlivých jednotek pozvedají tento odpor a jeho prostředky znova a znova na vyšší úroveň. Za těchto okolností se čeští vojáci, při vší své statečnosti a ochotě plnit vládou veřejně vyhlašované cíle, stávají obětí cizích zájmů. Česká veřejnost a většina politické reprezentace není navíc informována o aktivitách utajovaných, které vojáky AČR staví do role pěšáků zákulisních šachových her.

Za situace, kdy je v Afghánistánu uplatňována americká strategie založená na snaze ušetřit život každého vlastního, amerického vojáka i za cenu stovek a tisíců obětí místních, včetně žen a dětí, se nepodařilo pro pobyt cizích vojsk na území Afghánistánu získat místní obyvatelstvo. Při používání strategie připomínající historicky nechvalně známé jednání nadlidí k domorodcům se každý, kdo se postaví na stranu Američanů, stává nejen pro Američany a Pákistánem svého času vyzbrojovaný a vycvičený Tálibán, ale i pro ostatní Afghánce nenáviděným okupantem.

Lze též jen doufat, po amerických proklamacích války ve jménu boží prozřetelnosti, že odboj, obyvatelstvo, ale i afghánští vojáci neznají obsah chorálu Ktož jsú boží bojovníci a že nejsou svědky mší, které k posile vojáků slouží polní kaplani jednotek NATO.

Téma dočasného pobytu jednotek Armády ČR v Afghánistánu a rozhodování české vlády, stejně jako důsledky rozhodování generálů, se s ohledem na životy vojáků a na jejich rodiny, ale i s ohledem na postoje obyvatelstva Afghánistánu nesmějí stát nekritizovatelnou záležitostí. Ti, kdo je tam posílají a dávají rozkazy, se své odpovědnosti nemohou zbavit arogantním umlčováním oprávněných pochyb nabubřelými frázemi a pokryteckým vemlouváním se těm, co přežili.