Vážený pane předsedající, dámy a pánové,

dovolím si tedy, jak před chvílí zaznělo, pokračovat ve svém přerušeném vystoupení z 12. března letošního roku. Dříve než přejdu k další fakticitě a argumentům, považuji za slušné, abych v krátkosti znovu připomněl to základní, co mne přimělo k reakci na diskusi v Senátu a postup Senátu.

Když Senát 27. února letošního roku odmítl návrh na zdanění finančních náhrad církvím, většina senátorů se na místo věcného posouzení návrhu uchýlila k ideologickým klišé. V případě navrženého zdanění finančního daru, který vybraným církvím nadělily koaliční strany prokorupční vlády Petra Nečase, jde prý podle senátorů o nesoudnou či dokonce protiústavní novelu. Poukázal jsem proto ve svém úvodním vystoupení, zejména na to, že diskuse v Senátu postrádala fakticitu a byla vedena v ideologické rovině za pomoci invektiv, ale i vyložených nepravd. Lze si to snadno ověřit. Zmínil jsem již a opakuji to dnes pro pořádek znovu, že oprávněný požadavek na zdanění nemravných církevních náhrad není jen věcí komunistů a není v rozporu s ústavním pořádkem, jak se to pokoušeli tvrdit někteří senátoři. Je legitimní, zcela legální, oprávněný a spravedlivý. Uvedl jsem také, že je to nezpochybnitelná skutečnost, že půda a lesy, na které si v ohromných rozlohách dělala a stále dělá nárok zejména římskokatolická církev a její hodnostáři, nebyla vlastnictvím církve. Většina jich spadla pod pozemkovou reformu uzákoněnou brzy po vzniku Československé republiky, tedy v roce 1919, a tehdy, jak známo, Komunistická strana Československa ve vládě nebyla. Vyjímána z toho záboru byla půda užívaná církví, nikoliv jako půda vlastněná církví, ale jako veřejný majetek. Tehdy se církevní hodnostáři hlásili právě k této skutečnosti. Ano, když chtěli zabránit parcelaci půdy ve prospěch drobných rolníků a bezzemků, církevní hodnostáři se hlásili právě k tomu, že ji potřebným rozdělovat nelze, protože nejde o půdu soukromou, o majetek církví, ale o majetek veřejný. Doložil jsem rovněž, že po osvobození republiky byl program revize a dokončení pozemkové reformy programem všech poválečných politických stran i strany lidové. Jmenoval jsem zde monsignora Jana Šrámka, předsedu Čs. strany lidové, který zastával funkci náměstka předsedy vlády v letech 1945 až 1048 a který se spolu s lidoveckými ministry Františkem Hálou a Adolfem Procházkou zavázal k naplnění programového prohlášení vlády z 8. července 1946. Podobu tohoto programového prohlášení si dovolím znovu připomenout. Pokud jde o otázku půdy, považuje vláda za nutné předně urychleně zakončit konfiskaci půdy zrádců a kolaborantů. Za druhé. Bude třeba provést revizi všech případů, kdy při prvé pozemkové reformě zabraná půda byla propuštěna ze záboru, ač podle zákona do záboru patřila. Za třetí. Hodlá vláda také přikročiti k revizi přidělovaného řízení při tzv. zbytkových statcích. Takto získanou zemědělskou půdu zamýšlí vláda jednak přiděliti drobným zemědělcům z řad rolníků, domkářů a bezzemků, jednak ji zachovat v celých objektech jako vzorné výzkumné pěstitelské a šlechtitelské stanice ve veřejné správě.

Pokud tedy někteří ideologové v Senátu vytahují strašidlo komunismu a pokud kardinál Dominik Duka se dokonce nestydí označovat zdanění církevních náhrad za komunistický zločin, musím se ptát. Chtějí snad senátoři a kardinál, který tak dychtivě natahuje ruku po penězích daňových poplatníků a který odmítá zaplatit daň, označit monsignora Šrámka a jeho lidovecké kolegy ve vládě za komunisty? A co třeba duchovní Josef Plojhar. Ten byl od roku 1948 řadu let ministrem zdravotnictví v tzv. komunistické vládě a od roku 1951 byl jak předsedou Čs. strany lidové, tak i předsedou celostátního mírového výboru katolického duchovenstva. Ještě dnes mnohým pamětníkům zvoní v uších jeho slova. My, členové Čs. strany lidové, organizující ve svých řadách poctivé, křesťansky smýšlející občany naší země, jsme se z vlastního přesvědčení přihlásili k cílevědomé spolupráci v Národní frontě vedené Komunistickou stranou Československa. Dokonce tvrdil, že otevřená, plodná a úspěšná spolupráce s komunisty v socialistickém státě může být příkladem i křesťanům v zemích s jiným společenským zřízením.

A dovolím si také klást další otázku. Má snad být zločinem zdanění nemravného daru církvím, placeného z peněz daňových poplatníků? Ve jménu většiny občanů, kteří se nehlásí k majetkem a penězi státu obdařeným církvím, pak je na místě i následující otázka. Nakolik v souladu s biblickým Desaterem a s dobrými mravy je stále natahována ruka, zejména římskokatolické církve a skutečnost, že i po nabytí ohromného nemovitého majetku a finančního daru od státu, musí většina nekatolickým občanů, nikoliv jen příslušníci církve, hradit platy kněží a uspokojování náboženských potřeb a služeb katolických věřících.

Jestliže jsem nedávno zmiňoval osobní zkušenost religionisty Ivana Odilo Štampacha s Dominikem Dukou, tedy to, že Duka má svoji optiku církevního bosse, který nepřipustí, že by se v církvi mohlo dít něco špatného a že v případě Duky a Římskokatolické církve jde i o mocenskou deviaci, pak nesporné je jedno. Ambice a finanční nároky církví vůči českému státu a všem občanům, jejich neochota platit, stejně jako ostatní, daně, jsou v zásadním rozporu s hodnotami, ke kterým se proklamativně hlásí.

Již několikrát jsem vyzvedl pozoruhodnou osobnost kardinála Františka Tomáška. Ovšem na příkladu nemravného jednání a kšeftaření komunity Římské unie řádu svaté Voršily v Praze, jsem zároveň doložil, proč za kardinálů Miloslava Vlka a Dominika Duky církev morální autoritu ztratila.

Jistě nešlo jen o takřka mafiánský případ Voršilek, které si přisvojily, co jim nepatřilo, aby to pak podivně za desítky milionů prodaly a pak se znovu dožadovaly vydání prodaného, což připravilo naše Národní divadlo o dalších 290 milionů korun. Vznášených požadavků a soudních sporů, ve kterých Římskokatolická církev natahovala a stále znova natahuje ruku po majetku státu, obcí, firem a občanů, je už bezpočet. Navzdory nemravnému finančnímu daru z peněz státu a všech občanů jsou jich již tisíce.

S úctou a respektem však dodnes mnozí občané vzhlížejí k Bratrské jednotě baptistů, jejichž představitelé odmítli smlouvu podepsat. Důvod? Považovali finanční náhradu, podobně jako dnešní premiér Andrej Babiš, za přemrštěnou. Předseda výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern jejich rozhodnutí zdůvodnil následovně. Už tady fungujeme více, než 120 let, a po většinu té doby jsme působili skrze samofinancování, ne skrze dotování státem. K tomu poznamenal. V zákonu o majetkovém narovnání je napsáno, že má sloužit k tomu, aby si církve vytvořily majetkovou základnu a mohly být nezávislé na státu. My si nechceme vytvářet majetkovou základnu z cizích zdrojů, tedy od státu.

Baptisté tedy nechtěli vytvářet majetkovou základnu z cizích zdrojů a odmítli převzít držhubné ve výši 227 milionů korun. I to je důkaz o hanebné účelovosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který spatřil světlo světa nejen zásluhou prokorupční vlády Petra Nečase, ale i Římskokatolické církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou.

Výstižně to vyjádřil i někdejší premiér Bohuslav Sobotka, když v červenci 2012 napsal. Církev by měla být poslem milosti a odpuštění, nikoliv podléhat hrabivosti a využívat arogantního zneužívání síly ze strany pravice. Takzvané církevní restituce pak Sobotka označil za předražené, nespravedlivé a riskantní.

A ozývali se i mnozí jiní. Například zpěvák, muzikant a vzděláním právník Janek Ledecký, který veřejně prohlásil, že takzvané církevní restituce jsou výsměchem principu směřování našeho státu od roku 1918 a státotvorným demokratickým ideím Tomáše Tomáš Garrigua Masaryka. Ten měl, jak uvedl Ledecký, o pojmech, jako je čestnost, pravdomluvnost, či poctivost v souvislosti s katolickou církví a násilnou rekatolizací českých dějin, víc než jasno.

Ledecký se jednoznačně vyslovil pro zdanění finančních darů církvím, přičemž uvedl i konkrétní příklad, kdy Apoštolská církev s necelými pěti tisíci členy má podle zákona o církevních restitucích získat finanční vyrovnání ve výši jedné miliardy a více, než padesáti šesti milionů korun. A to přesto, že byla zaregistrována až v roce 1989.

Dámy a pánové, majetkový církevní tahák veřejnosti názorně přiblížil i praktikující katolík a psycholog Jeroným Klimeš. Ten totiž v červenci 2012 prohlásil. Žil jsem v Líbeznicích u Prahy. Ze dvou tisíc obyvatel nás chodilo do kostela čtyřicet, tedy přesně dvě procenta populace. Podle současného návrhu restitučního zákona zaplatí každý Čech církvi třináct tisíc korun, čili v Líbeznicích celkem 26 milionů. Následně si položil tři řečnické otázky. Co bude těch čtyřicet lidí dělat s těmi 26 miliony? A proč má 1 960 lidí zaplatit těm čtyřiceti takovou sumu? Čím přesvědčíme ateisty, aby nám dali každý třináct tisíc korun?

Nelze opomenout ani následující Klimešovu poznámku. Myslím si, že každý by si měl platit ten kroužek, na který chodí. Ať si fotbal platí fotbalisti a katolickou církev katolíci. Velmi dobře vím, že církve nejsou spolek zahrádkářů ani rybářů nebo myslivců, i když je tak mnozí vnímají. Je tady totiž jeden zásadní rozdíl. Zahrádkáři totiž nikdy neusilovali o moc a nikdy ji taky neměli. To se však o Římskokatolické církvi říct nedá.

Do toho všeho vstoupil v březnu 2013 občanský demokrat a ministr Nečasovy vlády Martin Kuba, který byl v televizním souboji zaskočen otázkou kde a kdy koalice vyčíslila peněžní náhrady za majetek, u kterého církve nemusí prokazovat, že jim patřil, na rozdíl od nemovitostí, u kterých to prokázat musí. Teď se přiznám, zněla jeho odpověď, že úplně přesně nevím, v čem je tento rozdíl a neumím na tuto otázku odpovědět.

Na uvedenou otázku ministr Kuba ani odpovědět nemohl. Protože neexistoval komplexní soupis majetku, ze kterého by se vycházelo, jak při ocenění, tak při celkovém výpočtu. Navíc asi vůbec netušil, že již zástupci nově vzniklého Československého státu po roce 1918 na mezinárodní půdě oprávněně hájili stanovisko, že církevní statky jsou státním majetkem a církvi jsou pouze svěřeny do užívání.

Bylo to v době, kdy postoj veřejnosti k zákonu o takzvaných církevních restitucích byl vytrvale negativní. Pravidelně jej odmítali čtyři z pěti dotazovaných. Nelze se pak divit, že veřejnost zaujal návrh zákona na zdanění církevních náhrad.

Tenkrát šlo o iniciativu vedení Jihočeského kraje, v jehož čele stál sociálnědemokratický hejtman Jiří Zimola. Toho plně podpořil šéf Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip, který v červnu 2016 v Partii televize Prima prohlásil, že stát církvím nevyplatil náhradu, ale poskytl dar, a ten by se měl jako jakékoli jiné dary zdanit. Tuto iniciativu podpořil i Andrej Babiš, který k tomu poznamenal: Restituce proběhly nekorektním, podvodným způsobem. Ta náhrada je předražena o 54 miliard, které stát vydal navíc. A nelze opomenout ani předsedu Strany přímé demokracie Tomia Okamuru, jehož poslanecký klub zdanění rovněž podpořil. Církev ovšem neustále tlachá o snaze naši společnost stmelit, údajně za pomoci obecně přijímaných hodnot. Nějak se jí to ovšem nedaří. Hamižnost církevních hodnostářů naopak přispěla k tomu, že společenské příkopy se mnohonásobně prohloubily. A mohou se prohloubit ještě více, neboť se stále řeší spousta nechutných sporů u soudu.

Jistě, někdejší koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných si velmi dobře uvědomovala, na jak tenký led se pouští. Právě proto na zákon o takzvaných církevních restitucích navázala smlouvy státu s jednotlivými církvemi. Zatímco legislativa se měnit dá, se smlouvami je to složitější. A tak mnohým našim občanům už vůbec hlava nebere, že jde obrovskou finanční transakci zmanipulovat běžnou smlouvou momentálních zástupců státu s jakýmkoli partnerem. Právem si pak publicita Lukáš Jelínek položil otázku: Pokusí se příště vláda navázat na nějaký ideologický zákon podobnou smlouvu, kterou prodá půlku země třeba Horní Voltě? Budeme také potom slýchat, že couvnout se již nedá? Ano, právě tak to dopadá, když politiky posedne nutkání realizovat historickou spravedlnost bez potřebných informací a důkladné analýzy, zato s ideologickým zápalem či dokonce fanatismem. Nelze se pak divit, že v souvislosti s danou problematikou mnozí naši spoluobčané mluví o údajném právním kretenismu.

A to je důvod, proč nemohu souhlasit se stanoviskem Senátu, který docela neomaleně odmítl naši iniciativu ke zdanění finančních náhrad církvím. Budu tedy znovu hlasovat pro usnesení Sněmovny, které alespoň dílčím způsobem reaguje na oprávněné požadavky našich spoluobčanů.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.