Vážený pane předsedající, dámy a pánové,

dovolím si tedy, jak před chvílí zaznělo, pokračovat ve svém přerušeném vystoupení z 12. března letošního roku. Dříve než přejdu k další fakticitě a argumentům, považuji za slušné, abych v krátkosti znovu připomněl to základní, co mne přimělo k reakci na diskusi v Senátu a postup Senátu.

Když Senát 27. února letošního roku odmítl návrh na zdanění finančních náhrad církvím, většina senátorů se na místo věcného posouzení návrhu uchýlila k ideologickým klišé. V případě navrženého zdanění finančního daru, který vybraným církvím nadělily koaliční strany prokorupční vlády Petra Nečase, jde prý podle senátorů o nesoudnou či dokonce protiústavní novelu. Poukázal jsem proto ve svém úvodním vystoupení, zejména na to, že diskuse v Senátu postrádala fakticitu a byla vedena v ideologické rovině za pomoci invektiv, ale i vyložených nepravd. Lze si to snadno ověřit. Zmínil jsem již a opakuji to dnes pro pořádek znovu, že oprávněný požadavek na zdanění nemravných církevních náhrad není jen věcí komunistů a není v rozporu s ústavním pořádkem, jak se to pokoušeli tvrdit někteří senátoři. Je legitimní, zcela legální, oprávněný a spravedlivý. Uvedl jsem také, že je to nezpochybnitelná skutečnost, že půda a lesy, na které si v ohromných rozlohách dělala a stále dělá nárok zejména římskokatolická církev a její hodnostáři, nebyla vlastnictvím církve. Většina jich spadla pod pozemkovou reformu uzákoněnou brzy po vzniku Československé republiky, tedy v roce 1919, a tehdy, jak známo, Komunistická strana Československa ve vládě nebyla. Vyjímána z toho záboru byla půda užívaná církví, nikoliv jako půda vlastněná církví, ale jako veřejný majetek. Tehdy se církevní hodnostáři hlásili právě k této skutečnosti. Ano, když chtěli zabránit parcelaci půdy ve prospěch drobných rolníků a bezzemků, církevní hodnostáři se hlásili právě k tomu, že ji potřebným rozdělovat nelze, protože nejde o půdu soukromou, o majetek církví, ale o majetek veřejný. Doložil jsem rovněž, že po osvobození republiky byl program revize a dokončení pozemkové reformy programem všech poválečných politických stran i strany lidové. Jmenoval jsem zde monsignora Jana Šrámka, předsedu Čs. strany lidové, který zastával funkci náměstka předsedy vlády v letech 1945 až 1048 a který se spolu s lidoveckými ministry Františkem Hálou a Adolfem Procházkou zavázal k naplnění programového prohlášení vlády z 8. července 1946. Podobu tohoto programového prohlášení si dovolím znovu připomenout. Pokud jde o otázku půdy, považuje vláda za nutné předně urychleně zakončit konfiskaci půdy zrádců a kolaborantů. Za druhé. Bude třeba provést revizi všech případů, kdy při prvé pozemkové reformě zabraná půda byla propuštěna ze záboru, ač podle zákona do záboru patřila. Za třetí. Hodlá vláda také přikročiti k revizi přidělovaného řízení při tzv. zbytkových statcích. Takto získanou zemědělskou půdu zamýšlí vláda jednak přiděliti drobným zemědělcům z řad rolníků, domkářů a bezzemků, jednak ji zachovat v celých objektech jako vzorné výzkumné pěstitelské a šlechtitelské stanice ve veřejné správě.

Pokud tedy někteří ideologové v Senátu vytahují strašidlo komunismu a pokud kardinál Dominik Duka se dokonce nestydí označovat zdanění církevních náhrad za komunistický zločin, musím se ptát. Chtějí snad senátoři a kardinál, který tak dychtivě natahuje ruku po penězích daňových poplatníků a který odmítá zaplatit daň, označit monsignora Šrámka a jeho lidovecké kolegy ve vládě za komunisty? A co třeba duchovní Josef Plojhar. Ten byl od roku 1948 řadu let ministrem zdravotnictví v tzv. komunistické vládě a od roku 1951 byl jak předsedou Čs. strany lidové, tak i předsedou celostátního mírového výboru katolického duchovenstva. Ještě dnes mnohým pamětníkům zvoní v uších jeho slova. My, členové Čs. strany lidové, organizující ve svých řadách poctivé, křesťansky smýšlející občany naší země, jsme se z vlastního přesvědčení přihlásili k cílevědomé spolupráci v Národní frontě vedené Komunistickou stranou Československa. Dokonce tvrdil, že otevřená, plodná a úspěšná spolupráce s komunisty v socialistickém státě může být příkladem i křesťanům v zemích s jiným společenským zřízením.

A dovolím si také klást další otázku. Má snad být zločinem zdanění nemravného daru církvím, placeného z peněz daňových poplatníků? Ve jménu většiny občanů, kteří se nehlásí k majetkem a penězi státu obdařeným církvím, pak je na místě i následující otázka. Nakolik v souladu s biblickým Desaterem a s dobrými mravy je stále natahována ruka, zejména římskokatolické církve a skutečnost, že i po nabytí ohromného nemovitého majetku a finančního daru od státu, musí většina nekatolickým občanů, nikoliv jen příslušníci církve, hradit platy kněží a uspokojování náboženských potřeb a služeb katolických věřících.