V roce 1993 napsal profesor Fordhamské univerzity Milan Zelený článek do listu New York Times. Připomenu alespoň pár jeho vět: „Vůbec nejhorší výsledek je to, co jsme předvídali: ne bída, ale zvyknutí si na bídu. Ne pokles, ale akceptování poklesu. Ne ztráta ideálů, ale přijetí „ideálů“. Malých a nízkých. Krize v sobě obsahuje naději a příležitost ke katarzi. Nejspolehlivější cestou do třetího světa je však cesta bezkrizová, klidná, dobrovolná a v podstatě lidmi nevnímaná. Nemám na boty? Nu, nekoupím si je, až příště. Nemám na opravu tramvaje či autobusu? Nu, zatím neopravím. Ztratil jsem trh na letecké motory? Budu vyrábět sudy. Nemám na večeři v restauraci? Zůstanu doma, je to tak vlastně lepší. Pomalu, krok za krokem, jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme spokojeni s málem, chceme málo, klaníme se málu – a dostaneme tedy ještě méně. Bída nastala již samotným přijetím bídy jako možného cílového stavu. Úpadek je dán těmi, kteří se úpadku nebrání. Krize spočívá v těch, kteří krizi nevnímají.“

V devadesátých letech minulého století, v počátcích restaurace kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mnozí až nábožně naslouchali frázím Václava Klause a jeho privatizační party o zhoubnosti veřejného vlastnictví, o údajně nejlepším a nejpoctivějším, protože soukromém vlastníkovi a o neviditelné ruce trhu, která vyřeší všechny ekonomické i společenské problémy. Stačilo ale dvacet let zkušeností s mafiánským a korupčním kapitalismem v režii ODS a z velekněze náboženství volného trhu Václava Klause se stala odbornou veřejností i mnohými někdejšími vyznavači posmívaná figurka.

Vlády Václava Klause předvedly, jak vypadá politika diktovaná osobními a úzce stranickými zájmy, která se zbavuje odpovědnosti za výsledky vládnutí. Pravice v ekonomické transformaci selhala nejen tím, že prokázala skandální neochotu a neschopnost hospodárně a účelně nakládat se státním majetkem. Václav Klaus a lidé kolem něj trestuhodně selhali i v tom, co vydávali za svou přednost a základní kvalifikaci. Jejich způsob privatizace a provádění ekonomické politiky státu dodnes poznamenává svými negativními důsledky národní hospodářství. Zkušenosti pravicových vlád lze dnes využít především jako odstrašující příklad dělení dobyté kořisti, projídání podstaty a života na dluh. Je jen logické, že tento styl, který má málo co společného s cestou k modernizaci a ekonomické efektivnosti, ztrácí postupně podporu a měl by definitivně skončit.

Většina českých občanů si dnes se jménem vrchního privatizátora a zakladatele ODS spojuje především pojmy „tunelování“, „kupónová privatizace“ a pověstný výrok „neumím rozlišit čisté a špinavé peníze“. Sama ODS, která Klausovo náboženství spásné neviditelné ruky trhu hlásala, nyní v předčasných volbách propadla. Po celých dvacet let se totiž předváděla nikoli jako strana demokratů a férových podnikatelů, ale jako strana autoritářů a klientelistů, strana kmotrů neschopných férově podnikat, korupčně a protekčně přisátá na zdroje státního rozpočtu a rozpočtu regionů a obcí.

Co Čechům, Moravanům a Slezanům po dvou desetiletích vlády pokryteckých hlasatelů náboženství ničím neomezovaného kapitalismu zbylo? V České republice navzdory veškerému technologickému pokroku a prudkému růstu produktivity práce je dnes mimořádně vysoký a rostoucí počet chudých, který už překročil hranici jednoho milionu obyvatel. Je tu masa lidí závislých už nejen na sociálních dávkách, ale dokonce i na potravinové pomoci a na ošacení z charitativních sbírek. Spolu s tím se rozrostly systémové projevy nedemokratičnosti a nehumánnosti kapitalismu. Bují doslovně vykořisťování práce námezdních zaměstnanců leckdy až na meze fyzické a psychické únosnosti na straně jedné a vedle toho na straně druhé expanduje vysoká nezaměstnanost plně srovnatelná v počtech lidí bez práce s dobou velké hospodářské krize třicátých let 20. století.