Česká vláda příští týden bude rozhodovat o vyslání našich vojáků na polsko-běloruské hranice, aby pomáhali těm polským. Oprostím se nyní od toho, zdali by nebyla vhodnější humanitární pomoc – jakákoliv pomoc je teď chvályhodná. Bohužel by však nejeli do zcela běžné situace.

Proč tomu tak je, jsem sepsala v delším článku, který se opírá o velké množství informací a zdrojů. Čtěte ZDE.

Ve zkratce - proč je tato situace unikátní?

• Migrační vlna není svévolná, je organizována jako hybridní útok diktátorského režimu,
• prostor je nepřístupný pro humanitární organizace a částečně i novináře,
• podle některých zpráv se polská strana dopouští porušení jak vlastního, tak unijního i mezinárodního práva. Zavedla zrychleně protiústavní zákon jen proto, aby na místě udržela výjimečný stav.

Proč by takto drasticky výjimečný stav prosazovali?

• Aby nebyla šance rozporovat či dokumentovat to, co se tam skutečně děje. Pohraniční stráž chodí zamaskovaná, její vozidla mají zakryté SPZ, příslušníci se odmítají legitimovat. Proti jejich postupu přitom není žádná možnost odvolání ani protestu, navíc nelze jejich postup nijak dokumentovat. V článku uvádím několik příkladů.

Jaký je můj postoj?

• Naši vojáci nesmí porušování práva tzv. svítit. Je důležité za Česko, ale EU dát najevo, že Polsku chceme pomoci vyřešit situaci, za kterou nemůže – ale nebudeme u toho respektovat porušování lidských práv. Nemůžeme soupeřit s běloruským režimem, kdo se déle vydrží dívat na trpící lidi. Do takové soutěže se Evropa neměla nikdy pouštět, protože v ní prohrávají nevinní lidé, a nakonec úplně všichni až na ty, kdo situaci zavinili.