Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové,

já se v tom svém vystoupení nebudu pouštět do polemiky s kolegy, kteří, řeknu, tady mluvili o zemědělství, zdravotnictví, školství. Budu se soustředit na to, co je předmětem dnešního jednání. A předmětem dnešního jednání je žádost vlády České republiky podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky o prodloužení doby nouzové stavu. To je to meritum věci, ke kterému bychom se měli vyjadřovat a které je předmětem našeho dnešního jednání.

Dovolím si jako poslanec polemizovat, věřím, že zase pouze věcně a úplně apoliticky, a věcně právně argumentovat kolegům z řad poslanců. A dovolím si, teď se střelím do vlastního kotníku, jako právník okresního formátu polemizovat se ctihodnými ústavními právníky, kteří vyjadřují nad postupem vlády, zejména nad onou dobou, na kterou je žádost podávána, podiv a označují ji za protiústavní či protiprávní.

Takže shrnu ryze právní argumenty, pro které žádost vlády za protiprávní nepovažuji. U některých těch argumentů budu citovat, u nich budu pouze hledět do podkladů.

Ten první argument je ten, že je nutné si uvědomit, jaká je struktura článku 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.

První věta vymezuje institut vyhlášení nouzového stavu a pouze s tímto institutem je spojena ona maximální, a přesnou číslovkou, absolutní číslovkou stanovena, doba třiceti dnů. Zdůrazňuji, že to je opravdu číslovka z věty první a je spojena s institutem vyhlášení nouzového stavu.

Věta druhá téhož ustanovení, to znamená článek 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, zakotvuje institut prodloužení doby nouzového stavu. V tomto institutu dnes jsme a ústavní zákon, zdůrazňuji, že se jedná o ústavní zákon z roku 1998, nejsem znalec historie všech poslanců, myslím, že v té době tady možná nikdo z nás nebyl, takže já opravdu na ústavodárce z tehdejší doby hledím úplně objektivně, tak podle mě vědomě s plnou rozvahou tak, jak se dokonce přijímají ústavní zákony, k tomuto institutu prodloužení nouzového stavu žádnou konkrétní dobu nestanovil.

Toť první argument. Uznávám, že to je argument takzvaným gramatickým výkladem práva, to je samozřejmě zcela relevantní. A je to opravdu první krok, já také budu pokračovat, k tomu závěru, který zastávám, že se nejedná o protiprávní nebo protiústavní postup.

Takže opravdu věta druhá článku 6, ve které se dnes pohybujeme, žádnou přesnou absolutní dobu nestaví. To neznamená, že by ta doba nebyla nijak omezena.

Ta doba je omezena dvěma právními limity. Je omezena limitou, která se týká celého českého právního řádu, že jakýkoliv akt práva, což je nepochybně i žádost vlády o prodloužení doby nouzového stavu, musí být dostatečně určitý, čili limita určitosti.

A druhou limitou, já to pak zdůvodním opravdu konkrétním judikátem Ústavního soudu, a tím se tady pokouším reagovat na legitimní obavy vyslovené některými předřečníky, že by se vláda ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu, kdy by mohla žádat o prodloužení nouzového stavu na, řekněme, opravdu dobu nekonečnou, je, že ani tento akt vlády žádost o prodloužení nouzového stavu nesmí překročit článek 9 odst. 2 Ústavy České republiky. Ten článek je taky dostatečně zřejmý a platí pro všechny akty vládnutí všech orgánů veřejné moci. Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.