Na rozdíl od měst osídlených většinově německým obyvatelstvem, dostalo se Američanům ve Strakonicích vřelého přivítání od místních obyvatel. Vždyť ještě den předtím umírali na Strakonicku v přestřelkách s ustupujícími německými jednotkami civilisté. Ať se to komu líbí či nelíbí, tento významný dějinný moment dodnes utváří zvláštní rys regionální identity nejen ve Strakonicích, ale v celých jihozápadních Čechách, které armáda USA osvobodila.

Po několika letech veřejných připomínek čerstvých událostí se po únoru 1948 po čtyři desetiletí o našich osvoboditelích nesmělo veřejně mluvit, občané, kteří si chtěli historickou pravdu ve výroční dny připomenout, riskovali represe ze strany komunistické moci a mladá generace, která již události konce 2. světové války nepamatovala, byla oficiálně vedena ke lživému a ideologizovanému výkladu historie. Nepřímé a u spousty lidí taky nevědomé důsledky této manipulace se na českém veřejném mínění projevují dodnes. K nápravě dějinné paměti došlo až po roce 1989 a po velkolepých oslavách 45. výročí osvobození v květnu 1990 už po téměř tři desetiletí můžeme naše osvoboditele vždy svobodně vzpomenout. Dnes však zejména mladší generace nejeví o připomínku těchto událostí přílišný zájem a život v míru, svobodě a demokracii považují za samozřejmost.

Přesto však s ohledem na povědomí o válečných hrůzách a nacistických zločinech na českém civilním obyvatelstvu si nikdo nedovolí protestovat proti připomínce příjezdu Američanů a navzdory různých předsudkům jsme se nikdy nesetkali s tím, že by památku a výraz díků osvoboditelům někdo znevažoval poukazy na aktuální geopolitické souvislosti a antiamerické postoje s nimi spojené. Stejně tak kritika údajného opomíjení osvobození československého území sovětskou armádou a zásluh Sovětského svazu na osvobození Československa obvykle nezaznívá v takové míře z oblastí osvobozených Američany. Je zde ve hře samozřejmě přirozená úcta vůči osvoboditelům, avšak s jejich připomínkou je také spojen důležitý detail, utvářející historickou pravdu o osvobození naší vlasti na konci 2. světové války.

V jihozápadních Čechách totiž zůstala v lidovém povědomí, mnohdy tradovaném přímo v rodinách, taktéž vzpomínka na obsah rozhovorů s americkými vojáky z květnových dnů 1945. V době jejich příjezdu byly veřejně dostupné informace o průběhu pražského povstání a bojích na barikádách v hlavním městě. Byly k dispozici i zprávy o stovkách mrtvých, které si povstání vyžádalo. Někteří starší spoluobčané dodnes vzpomínají, jak lidé říkali americkým vojákům mezi 5. až 7. květnem v rámci osvobozovacích operací v našem regionu, aby pokračovali dále na Prahu a co nejrychleji osvobodili hlavní město v zájmu ukončení bojů. Dostávalo se jim však rozpačitých reakcí o nemožnosti podobné akce s ohledem na rozhodnutí nejvyššího velení. Civilní obyvatelé jihozápadních Čech nic nevěděli o dohodě mezi generály Eisenhowerem a Žukovem ze 4. května o stanovení demarkační linie na ose Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Nevěděli o strategickém zájmu sovětského vedení osvobodit hlavní město Československa v zájmu rozšíření velmocenské sféry vlivu. Nevěděli o strategickém rozhodnutí americké generality nepřipustit významnější ztráty na životech amerických vojáků v zájmu jejich urychleného přesunu do Tichomoří, kde pokračovala pro bezpečnost USA zásadní válka s Japonskem. Postup americké armády na území Československa oproti původním předpokladům urychlil konec války v jihozápadních Čechách a měl tak bezprecedentní význam zejména s ohledem na průběh povstání, jehož smyslem bylo zabránit tomu, aby nacističtí okupanti po sobě zanechali „spálenou zemi“…

Praha toto štěstí neměla. Navzdory rozhodnutí sovětského vedení urychlit postup Rudé armády na Prahu došlo k příjezdu Rudoarmějců do hlavního města až 9. května, den po vyhlášení bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa, znamenající faktické ukončení bojů. Dílčí střety dalších dnů samozřejmě neradno přehlížet, ale v konfrontaci s bilancí povstání šlo téměř o drobnosti. Povstání si vyžádalo přes 3 tisíce lidských životů. O kolik méně by jich bylo, kdyby Američané dorazili do Prahy nejpozději navečer 6. května?

V jihozápadních Čechách mají lidé tyto události a jejich vzájemné souvislosti dodnes v živé paměti. Vděčnost americkým vojákům za osvobození i přesvědčení o politické účelovosti velmocenského jednání vytváří zvláštní smysl pro ostražitost před vším, co zavání upřednostňováním vlastních partikulárních zájmů a zákulisními dohodami velmocí na úkor malých států a jejich obyvatel.

Proto naše každoroční „Díky, Ameriko!“ není jen výrazem připomínky událostí starých již více než sedm desetiletí, ale i velmi aktuálním geopolitickým apelem: „Stůj při nás!“

Mgr. Vladimír Hanáček
Předseda OV KDU-ČSL Strakonice