Tento návrh byl drtivou většinou hlasů delegátů odmítnut. Zazněl názor, že svazky obcí fungují v různé intenzitě a v případě, že by měly vlastní daňové příjmy, budou vznikat čistě účelově, papírově, k tomu, aby v nich zúčastněné obce mohly pobírat peníze a zároveň nic nedělaly. Pokud by daná obec byla členem třeba deseti svazků zároveň, výrazně by na členství zbohatla. 

Podobné argumenty jsou racionální a absurdní zároveň. Předpokládají totiž, že by takto radikální změnu zákona o RUD neprovázela žádná jiná změna definice příjemce, resp. že by se vytvoření samostatných daňových příjmů svazků obcí nedalo v praxi nastavit tak, aby tyto prostředky nebyly zneužívány. Dá se například podmínit příjem svazku obcí tím, že každá jeho členská obec je členem pouze jednoho svazku. Zamezilo by se tak „mnohoobročnictví“, kdy jedna obec je členem několika svazků zároveň, z nichž některé mají hodně členů a širokou regionální působnost, jiné fungují na subtilnějším území a některé vznikly čistě účelově v zájmu realizace konkrétního projektu např. jen mezi třemi obcemi. Daňové příjmy svazků obcí by mohly být poskytovány právě skrze členské obce, kterým by byl za členství ve svazku poskytnut příjmový bonus. Obec by podle příslušného koeficientu získala příjem z daňového výnosu a byla by příslušným percentuálním poměrem povinna alokovat část takto získaných příjmů do svazku obcí, ať už na jeho provoz či projekty.

Tím se dostáváme k druhé důležité rovině nastavení podmínek veřejného financování svazků obcí, a to je zákonné zadání jejich vlastní působnosti. Co mínil zákonodárce před více než 20 lety při schvalování paragrafu 50 zákona o obcích (128/2000 Sb.), kde jsou definovány předměty činnosti svazku obcí? Tyto činnosti zahrnují celou řadu oblastí veřejného života a infrastruktury: od školství, kultury, cestovního ruchu, odpadového a vodního hospodářství, dopravní sítě a obslužnosti, šetrné životní prostředí, vytápění a těžbu nerostných surovin (provoz lomů, pískoven atd.) až po správu majetku obcí. Tyto činnosti je třeba při vymezení působnosti konkrétního svazku obcí vnímat kontextuálně a zároveň komplexně. Obce mají své zákonné povinnosti a pro jejich snazší zvládání mohou část těchto povinností delegovat na svazek. Za tím účelem má svazek i vlastní administrativní aparát a s ním spojené provozní výdaje. Tento aparát zajišťuje chod svazku a plnění jeho zákonných povinností včetně administrativních úkonů vyplývajících ze zákona. Tento provoz také svazek něco stojí.

Rozhodně ale nelze tvrdit, že svazek obcí může existovat účelově a toliko čerpat peníze bez vlastní činnosti na příslušných projektech, resp. že tuto činnost lze smrsknout toliko např. na realizaci jednoho dočasného projektu, po jehož skončení ztrácí svazek smysl své existence. V takovém případě totiž svazek neplní své zákonné povinnosti a stát by tam měl mít právo a nástroje, jak daný svazek zrušit. Dnes jsme však v situaci přesně opačné. Obce by přes svazky projekty chtěly realizovat, ale namnoze nemají jak, protože dotační podpora pro svazky vyschla, vlastní peníze obce na realizaci společných projektů nemají a provoz svazku je přesto drahý, neboť každý svazek potřebuje alespoň jednoho stálého zaměstnance a ten musí být z něčeho živ… Jsme tak svědky toho, že zákonem předpokládaná forma realizace rozvojových projektů co nejblíž občanovi je interpretována toliko jako ryze dobrovolná „charita“ např. větších měst s obcemi v okolí v rámci svazků obcí, stát zcela rezignoval na podporu svazků a ještě se pokrytecky tváří, že mu do toho nic není, protože zda vytvoří či nevytvoří svazek je věc pouze obcí. Jenže pokud obce nejsou dostatečně finančně soběstačné, nejsou ani v rozhodování o svazcích zcela svobodné, a to už je věcí státu setsakramentsky!