Přesněji řečeno, tyto státy nečelí těmto obviněním v tom smyslu, že by nesplnili naplnění těchto kvót, nýbrž za neplnění přijetí jednoho procenta z této kvóty. Zástupci Evropské komise tak nejen neberou v potaz kritiku tohoto nástroje samotného, která kontinuálně zaznívá od přijetí kvót Radou v září 2015, ale především zjevně nedomýšlí, resp. domýšlet nechtějí, jaké takový přístup může mít důsledky pro celý evropský integrační projekt. Navzdory očekávání, že po zkušenosti s loňským britským referendem o vystoupení Spojeného království z EU a letošní aktivací článku 50 SEU bude další přístup unijních elit motivován snahou oslabovat vnitřní pnutí a antievropské nálady v řadě členských států, opak je bohužel pravdou. O nefunkčnosti a nesmyslnosti kvót bylo již řečeno mnohé. Zajímavější je zamyslet se nad příčinami a možnými důsledky tohoto silového přístupu, resp. jeho hodnotovém pozadí.

Předně je třeba říct, že vyzdvižení tématu azylové politiky EU coby součásti sdílených pravomocí Lisabonskou smlouvou, stvrzení úmyslu vybudovat společný systém azylové politiky, založený na bázi solidarity a účinné pomoci v tzv. Stockholmském programu a konečně implementace konkrétních směrnic Rady a EP z roku 2013, které zavádějí konkrétní opatření směrem k posílení jednotné azylové politiky EU, jsou samy o sobě žádoucím cílem, který je většinou občanů členských států minimálně intuitivně podporován. Odtud občané právem očekávají, že Unie bude schopna prosazovat základní postupy směřující k umožnění práva na azyl všem, kteří o něj kdekoliv na jejím území požádají a zároveň bude schopna čelit tomu, aby ti, kteří azyl nedostanou a na jejím území pobývají ilegálně, byli z jejího území včas odsunuti jako ilegální migranti. Zároveň je třeba čelit masové migraci milionů lidí, která by podobný postup už z ryze technických důvodů znemožnila, a to trvalým zájmem a stabilizací zemí v evropském sousedství, které se stávají ohniskem migrace. Solidarita v tomto případě znamená pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, a vzájemná spolupráce spočívá ve schopnosti prosazovat tyto postupy v místech, kde se koncentruje velké množství migrantů, tj. v zemích ležících na vnější schengenské hranici. Migrační krize z léta 2015 odhalila nejen neschopnost takový systém uvést v život, ale především odhalila bezprecedentní nepřipravenost Unie i členských států takové masivní migrační vlně čelit v duchu předtím přijatých pravidel. To bylo sice nepříjemné, ale samo o sobě by to nebyla taková katastrofa. Každý z nás někdy v životě čelí situaci, na kterou není a nemohl být stoprocentně připraven. Problémem ovšem je, že velká část politické elity EU (myšleno zástupci unijních orgánů, ale též vedoucí představitelé většiny členských států) se začala tvářit, že řešením problému je jeho rozmělnění v podobě "odpovědnosti" členských států za průběh azylových řízení, odůvodňované právě potřebou naplnění solidarity, čehož se kvóty staly nejhmatatelnějším příkladem. Solidarity s kým? S těmi, kteří přicházejí a žádají o azyl, nebo s těmi, kteří nezvládají příliv migrantů administrovat? Jestliže se v rámci snahy vytvořit rámec společné azylové politiky EU hovoří o solidaritě, samozřejmě se tím nemíní solidarita členských států mezi sebou. Ti jsou totiž solidární už samotným faktem, že se zříkají svých pravomocí ve prospěch jednotného postupu. Jednotný postup ovšem zároveň předpokládá jednotnou aplikaci bez ohledu na jakákoliv partikulární hlediska členských států.

Kvóty byly přijaty kvalifikovanou většinou v Radě EU. Jestliže se ve zmíněných ustavujících dokumentech společné azylové politiky hovoří o potřebě konsensu a jednotného postupu, je na místě se tázat, jak mohlo být takto závažné rozhodnutí přijímáno toliko na úrovni Rady ministrů, tedy zda je podobný postup v souladu s acquis communautaire. Podobná otázka je právní povahy a předpokládá tedy potřebu výkladu primárního práva ze strany Evropského soudního dvora. Do jeho verdiktu je odkazování se na soulad s primárním právem nepodloženým fantazírováním. Otázka kvót však nebyla a není otázka právní, nýbrž otázka politická. Vedoucí představitelé členských států silně postižených migrační vlnou (tj. "nárazníkových" států na vnější schengenské hranici, resp. cílových států z hlediska zájmu migrantů) potřebovali udělat gesto, které by napjaté veřejné mínění dokázalo přesvědčit, že problém reálně řeší. Namísto hledání dlouhodobých řešení, orientovaných na společný postup v azylové politice, však rozhodli o jednorázovém, "dočasném" instrumentu rozdělení žadatelů o azyl po jednotlivých členských státech dle stávajícího počtu migrantů v rozhodném období. Právní opora pro takový postup neexistuje. Určení závazných počtů rozdělovaných migrantů, způsob jejich "distribuce", stejně jako zcela vyfabulovaná kritéria hodnocení plnění závazných kvót (podmínka plnění onoho 1%, zcela neodůvodněné hranice závazku), byly zvoleny zcela libovolně a rozhodujícím činitelem pro jejich stanovení byla politická vůle představitelů příslušných členských států, resp. zástupců Evropské komise a Parlamentu, kteří tento instrument přijali proto, že jednoduše na žádný jiný nepřišli. Odůvodňovat politické rozhodnutí, reagující na veřejné mínění v jednom členském státě na celounijní úrovni je jistě legitimní. Nelze se však divit, že podobný postoj může narazit na zcela protichůdnou vůli v jiném členském státě, stejně tak odůvodněné politickými zřeteli a domácím veřejným míněním. Řeči o solidaritě a právní závaznosti společných rozhodnutí jsou v takovém případě pouze řeči…