Zbývající koaliční přátelé předsedy vlády jsou naopak nadšeni, pro jejich čelní představitele to byl prý balzám na duši a Petr podle nich opět státnicky spojil Česko.

Aneb přesvědčování přesvědčených a vytáčení vytočených. Po projevu předsedy Senátu, který zaznamenal jen ortodoxní pozorovatel politického dění a chytrém tahu předsedkyně Sněmovny, která pochopila, že nemá co říct, naservíroval premiér lidem další porci šunkofleků bez uzeného, na jejichž progresivistickou chuť zapomněli diváci naštěstí během několika hodin.

Neudělat stejnou chybu

V podtextu projevu premiéra čtu ale podstatnější informace. Totiž, že do konce volebního období se už nic nezmění. Logicky, pokud je někdo přesvědčen, že to dělá správně, nikdy ke zlepšení nedojde. A jestli jsem něco Petru Fialovi věřil, pak to, že věří tomu, že to dělají dobře. Ne, že by to bylo nějaké překvapení, ale s ohledem na stav hospodářství a blbou náladu ve společnosti, jak ostatně uznal on sám, to není potvrzení příjemné.

Dokonce ani pro opozici, která by mohla mít poťouchlou radost, kam až to tahle parta dovedla. Osobně ale nevidím lítající špunty, ale nekonečnou výzvu, která bude příští vládu čekat. Tím spíše, když lidé mají obrovská očekávání. O tom, že to není dobré, netřeba přesvědčovat už ani fanoušky 4,5 koalice, ale to pro úspěšné vládnutí nestačí.

Příští vláda nesmí udělat stejnou chybu jako Fialova parta. Ta přesně věděla, co nechce, ale nedokázala se ani shodnout, natož pak prosadit, co vlastně chce. Absence uceleného programu, nekompetence a nulový tah na branku, jsou typické znaky nepřipravenosti. Vláda tím přišla o možnost v prvních dvou letech prosadit svoje politické cíle.