Kromě hmotného zabezpečení máme konečně svobodu ve všech smyslech tohoto slova. Pro někoho to nic neznamená nebo je dokonce schopen to popírat, ale většině občanů je tato skutečnost jasná. Zároveň ovšem vidíme, že jsme příliš brzy podlehli uspokojení, přestali jsme usilovně pracovat, rozvíjet demokracii a občanskou společnost. Z toho pramení častá nespokojenost. Ne úplně jasná pravidla, mezery v zákonech a bezbřehá touha po majetku a po zisku vedly k častým nepoctivým praktikám i ke zvýšené zločinnosti.

Přesto nemůžeme nevnímat to většinově pozitivní. Pro mladé lidi je už zcela samozřejmé, že mohou jezdit po světě, poznávat jiné země, pracovat v nich nebo studovat. To jsou věci, o nichž se nám, starší generaci, nezdálo ani v nejdivočejších snech. Navíc díky propojení se světem a moderními technologiemi tu máme i hospodářskou konjunkturu, která se projevuje na naší zvýšené životní úrovni. Někdo se na tom podílí více, někdo méně. Je proto logické, že i na té prosperitě a z ní vyplývajících ziscích se podílíme různou měrou. Stejně logické je to, že to ti méně úspěšní cítí jako nespravedlnost. Ale jen určitá hospodářská soutěž a pozitivní rivalita může vést k lepší ekonomické situaci v celé společnosti.

Řevnivost, netolerance k jiným názorům než vlastním, mimořádně rychlý technický rozvoj vedou pochopitelně rovněž i k odcizení mezi lidmi. A přitom bez vzájemných kontaktů, hovoření a diskuzí se snahou o porozumění nelze úroveň společnosti posunout dál.

Veřejné souboje i v médiích – často vedené snahou o pokoření konkurenta za každou cenu – nejsou nijak přínosné. Málokdy dokážeme pochválit dobrý nápad našeho soupeře na politické scéně, spojit se pro prosazení užitečné věci. Doufám, že se v dalším období budeme častěji setkávat se vzájemným respektem a úsilím o společné nalezení východisek, jež budou výhodné pro všechny bez ohledu na jejich politickou příslušnost.