Pochod smíření z Pohořelic do Brna je o naději.

Opačným směrem před 77 lety šli v rámci divokého odsunu Němci - hlavně ženy, děti a staří lidé. Velká část nepřežila.

Pochod není o přepisování historie, jak se někteří snaží namluvit. Není to o tom, že by někdo chtěl zapomenout na to co se stalo a co způsobilo nacistické Německo. To je nesmysl.

Bylo potřeba spousta času. Neobešlo se to bez bolesti, bez omluv, pokání, ale taky touhy odpustit. Trvalo to několik generací. Ale pak se najednou stane, že vedle sebe jdou společně Němci, Češi, potomci Židů… a říkají: Už se nechceme nenávidět.

Obrovská věc!

Dnes zuří válka pár stovek kilometrů od nás. A zase je krutá, nesmyslná a plná utrpení. Jednou boje přestanou.

I díky tomuto pochodu mám naději, že ani nenávist nemusí trvat věčně. Možná se toho nedožiju. Protože to bude trvat strašně dlouho… ale jednou to přijde.

Někdo se zvedne a řekne to stejné, co jsme znovu řekli teď v Brně: Už se nechceme nenávidět.

A pak válka definitivně skončí.