Vážení a milí, paní starostky, páni starostové, čtenáři mého pravidelného nedělního hlášení,

na zahradě rozkvetly první sněženky a nedělní sluníčko bylo už jarní. Odpočinkový pracovní den na zahradě pro mě byl odměnou nejenom za poslední pracovní týden.

Ten byl ve znamení další diskuse o stavu země uprostřed koronavirové krize, která zasáhla nejenom zdravotnictví, ale zastavila v podstatě celou společnost. Pokud se na situaci podíváme se zkušeností posledního roku, tak nám všem musí být jasné, že něco děláme špatně. Něco musíme dělat významně hůř než většina okolních zemí. Naše současná čísla o nemocných, hospitalizovaných a mrtvých jsou nejhorší v Evropě. Možná jsem snílek, ale čekal bych navzdory předvolební atmosféře snahu lídrů této země domluvit se na společném postupu a mluvit k lidem jasnou a srozumitelnou řečí. Čas na hledání chyb a osob za ně odpovědných bude, až se dostaneme z nejhoršího.

Současnou smutnou situaci můžeme samozřejmě hodit na jiné. Můžeme plamenně mluvit o neschopné vládě, chaotickém řízení zdravotnictví, nelogických vládních opatřeních nebo nedostatku odvahy při omezování skutečných ohnisek epidemie. Také o zrádných hejtmanech, kteří měli řešit krizi bez Babiše a nouzového stavu nebo o imaginárních lidech, kteří nedodržují opatření, a my za ně trpíme. Takhle to házíme na druhé už nějakou dobu a dotáhli jsme to k dalšímu lockdownu. Jenže bez naší aktivní účasti a respektu nejenom k platným opatřením, ale především ke svému okolí, se nezmění nic.

Nová opatření jsou nepříjemná a tvrdá, na tři týdny významně omezí možnost cestování po zemi, především v rámci volného času. Jenže bez omezení počtu sociálních kontaktů se bohužel neobejdeme a čísla posledních dní ukazují, že stávající omezení nejsou dostatečná. Ostatně příběhy o zavřených, ale přesto plných horských střediscích, na černo otevřených hospodách a dalších podobných situacích asi slyšel skoro každý z nás. Vzkaz od sousedů, kteří před námi v podstatě zavřeli hranice, je ale myslím jasný.