Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, vážený pane ministře,

bylo tady mnohé řečeno, já se budu asi možná opakovat, ale opakování je matka moudrosti, zvláště v tomto případě, kdy jde o tak závažnou normu, kterou zde projednáváme. Úplně na začátek si dovoluji ještě krátce zareagovat, mohu si to dovolit, protože jsem řádně přihlášen, na to, co tady řekla včera paní místopředsedkyně Richterová, která hovořila o tom, že je naší v podstatě jakousi povinností, abychom usnadnili voličům - českým občanům v zahraničí - snazší, lehčí způsob volby, protože v současné době je podle ní dražší, těžší a náročnější. V obecné rovině lze souhlasit s tím, že to je dražší, těžší a náročnější, ale je třeba si uvědomit důležitý kontext a v podstatě reálie, které se této problematiky týkají, jak už se tady zmiňovala spousta mých kolegů. Jedná se o občany České republiky, kteří jsou v drtivé většině případů současně občany jiné země. V té jiné zemi platí daně, v té jiné zemi se zasluhují, pokud jsou ekonomicky aktivní, o její rozvoj a naopak v České republice v podstatě události pozorují pouze zpovzdálí, daně zde neplatí, nežijí zde a na jejím rozvoji se nepodílejí.

Já si troufnu říci, a to tady právě mnohokrát nezaznělo, že se jedná o lidi, které můžeme hovorově česky označit za Čechoameričany, Čechobrity, Čechofrancouze, Čechoněmce...že je to hovorový výraz, který se běžně používá pro lidi, kteří mají dvojí občanství a žijí převážně v jiné zemi. Chci říci, že se nemůže nikdo z nich urazit, pokud žije ve Spojených státech a má občanství Spojených států amerických, když ho nazveme "Američan s českým hlasem". Já si myslím, že ho to nemůže urazit. Platí tam daně, chodí tam volit, předpokládám, pokud má volební právo jako občan Spojených států, tak může volit i ve Spojených státech amerických, respektive v té zemi, v které mu bylo uděleno občanství.