To je třeba přenechat těm, kterým se stýská po období národního ponížení a nesvobody.

Přesto se podařilo do hlavy mnoha lidí dostat jakousi falešnou mytologii, která dodnes přežívá a v tom je nebezpečná. Známe ty nepravdy asi všichni. Například se za vzor dává, jak jsme si dokázali střežit své hranice a pomine se, že je režim střežil před svými vlastními občany, aby se nedostali ven. Mohli by tam vidět věci, které nezapadaly do oficiální propagandy, nebo tam třeba i zůstat.

Vzpomíná se na silný průmysl a údajnou soběstačnost a nedodá se, že malá země nemusela produkovat tolik oceli, když její slavné okamžiky jsou spojené především s myšlením. Pokud u nás něco vzniklo, nebylo to díky komunistické straně, ale jí navzdory. Je smutné si uvědomit, kolik dobrých projektů skončilo pod stolem, protože na tom přece pracují jiné soudruzi v RVHP. O kolik nadaných lidí jsme přišli po roce 1948 a 1968, protože odešli pryč? Přišli jsme i o jejich děti, které by dnes byly dospělé a mohly něco vykonat teď a tady.

Stejně tak byly zmařeny životy lidí popravených, postižených ztrátou zdraví, zničena životní dráha a energie talentů, které se nesměly rozvinout. Údajná soběstačnost znamenala závislost na sovětské ropě a přítomnost desetitisíců sovětských vojáků na našem území. Stačí se podívat, kde vedla dělicí čára mezi vyspělým a zaostalým světem a víme hned, že v Evropě to byla železná opona. Ta nevznikla nějakým oboustranným úsilím nebo nějakou historickou nutností. Byla vybudována z jedné strany a to té východní.
Jak se u nás mohl dostat k moci režim, který ublížil tolika lidem? Bylo to pod vnějším tlakem, kterému jsme ale nečelili tak, jak jsme mohli. Nebýt neštěstí první světové války, nebyla by ta druhá. Nevznikl by bolševický režim, který využil příležitost expandovat, jakmile mu to porážka nacistického Německa dovolila. 

Nesvoboda nepřichází najednou, její nástup je možno poznat z mnoha příznaků. Mnohdy dokonce ti, kdo plánují druhé zotročit, ani mnoho ze svých plánů netají. Netajil se s nimi Adolf Hitler, netajili se s nimi ruští a čeští bolševici. Navenek ale dokázali, když se jim to hodilo, vzít na sebe oblek a nasadit úsměv, takže to vypadalo, že vlastně jen trochu přehánějí. Skutečné úmysly pak zahalili do kouřové clony velkých slov, jako je spravedlnost, národ a blaho pro všechny. K tomu všemu napomohla i naivita těch, kteří si mysleli, že přece predátora nakonec nějak zvládnou, že se jim nevymkne z rukou, že se všechno časem zmírní. Málokdy se to stalo. U nás rozhodně ne.

Že se dostáváme do područí SSSR, jeho totalitní strany a tajné policie, bylo patrné už během druhé světové války. Po ní už u nás byly zrušeny některé demokratické principy, jako byla volná soutěž politických stran, nezávislost soudů a presumpce neviny. Ti, kdo usilovali o převrat, si dlouho předem a pečlivě krok za krokem připravovali půdu, takže nemohli být zaskočeni vývojem situace. Ovládli pozice v armádě a policii, vytvořili si vlastní ozbrojenou složku Lidových milicí a propagandou zesměšňovali demokratické síly. Vyšetřování a zatýkání se objevilo už před 25. únorem 1948.