Na včerejšek jsem připravila výjezdní zasedání poslanců a předsedy strany Úsvit – Národní Koalice do Libereckého kraje. Chtěla jsem, aby moji kolegové poznali vyloučenou lokalitu Tanvaldsko, sociální služby v Libereckém kraji a zároveň jsem je i sebe chtěla seznámit s bezpečnostní situací a připraveností bezpečnostních složek v souvislosti s imigrační vlnou na Liberecku. Z tohoto důvodu jsem iniciovala debatu na krajském ředitelství policie v Liberci za účasti krajského policejního ředitele a zástupců armády.

Po skončení debaty, kdy jsme konstruktivně hovořili o potřebách a požadavcích jak policie, tak armády, o jejich koordinaci, jsme navštívili zařízení pro imigranty v Bělé – Jezové. Chtěli jsme se tak na vlastní oči přesvědčit, v jakých podmínkách zde imigranti žijí.

Víte, přijde mi to neuvěřitelné. Během besedy ve Velkých Hamrech s představiteli města a Agentury pro sociální začleňování vyšlo najevo, že dvacet žáků místní školy nechodí na obědy a hladoví. Ne, že by nechtěli, ale prostě na to jejich rodiče nemají peníze! Vyjdeme-li z toho, že do školy chodí 260 žáků, pak nám vyjde, že 7,6% všech žáků místní školy nedobrovolně hladoví. A to prosím žijeme v jednadvacátém století! Naše děti v době, kdy by měly mít kvalitní stravu, aby se soustředily na vyučování a co nejlépe se učily, hladoví, protože rodiče na obědy nemají. Paní ředitelka je ze stávající situace zoufalá a hledá mezi soukromými subjekty sponzory, kteří by toto zafinancovali. Nedělám si iluze, že děti hladoví pouze ve škole ve Velkých Hamrech. Už jen proto, že na stejné téma interpelovala před rokem vládu kolegyně poslankyně Marta Semelová.

Na druhé straně stojíme v zařízení v Bělé – Jezové, seznamujeme se se situací a nemůžeme vyjít z úžasu. Uprchlíci zde mají na výběr ze čtyř, ano, nepřepsala jsem se, čtyř jídel. Klasickou stravu, muslimskou, vegetariánskou a dietní. Mají zde nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou lékařskou péči. „Nafasovali“ takové množství oblečení, že ho nejsou schopni ani unést, jezdí na organizované výlety. Přitom všem nemusí hnout ani brvou. Dokonce mají zajištěn i úklid!

Tak se mi to všechno honilo hlavou a nemohla jsem si nevzpomenout na kritiku tohoto zařízení paní ombudsmankou. Vřele bych doporučila paní Šabatové, aby se stejnou vervou, kterou věnuje imigrantům, bojovala za zlepšení podmínek našich dětí ve školách! A nejen dětí, sociálních problémů, které musíme řešit, je víc než dost. Senioři, zdravotně postižení…

Naše země vždy dokázala najít prostředky na pomoc lidem, kteří ji potřebovali, a vždy se o ně dokázala postarat. Jen bychom měli mít na paměti, že naši občané, naše děti by měly být na prvním místě!