Na webu www.postaknenipojistovak.cz je nyní zveřejněna výzva k zastavení aktivního nabízení finančních produktů na České poště, za nímž se často skrývají tvrdé donucovací metody uplatňované na zaměstnance a zaměstnankyně České pošty. K celostátní akci s cílem upozornit na nevyhovující pracovní podmínky na poště se připojí také Strana zelených v Ostravě i v dalších městech Moravskoslezského kraje. Podpis pod výzvu České poště mohli v našem kraji připojit 4. srpna přímo před hlavní poštou Ostravě a v Havířově.

Do aktivního nabízení finančních produktů jsou často hrubými praktikami nuceni jak přepážkáři, tak doručovatelé. Zákazníci jen bezmocně přihlížejí nebo nabídky na založení účtu či spoření více či méně úspěšně odmítají. Tedy pokud už Českou poštu dávno nevyměnili za konkurenční službu. Strana zelených postupně shromažďuje adresné, ale pochopitelně i anonymní výpovědi současných zaměstnanců a zaměstnankyň České pošty:

Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, který mi vyprávěla známá z jednoho menšího města, kde pracovala jako vedoucí pošty. Ve výplatě měla jednu pohyblivou složku, která jí byla přiznána pouze tehdy, když uzavřela pět smluv na různé nepoštovní produkty.  Činila 6 000 Kč. Aby o tyto peníze nepřišla, platila za klienty 200 Kč poplatek, čímž sice přišla o tisíc korun, ale pět tisíc jí zůstalo. Nechtělo se mi tomu věřit, ale sama jsem na poště pracovala dlouhých 28 let a když začaly být podmínky neúnosné (neustálý nárůst práce, slučování doručovacích okrsků, neplacené přesčasy a odpověď na stížnosti jediná: „Když se vám to nelíbí, odejděte.“), odešla jsem do předčasného důchodu.

Moc bych si přála, aby se podařilo se současnou neúnosnou situací něco udělat, na poštách pracují většinou ženy a chodí domů, kde je čeká druhá směna, naprosto vyčerpané. Odměnou je jim směšná mzda, která zdaleka nedosahuje na průměrnou, říká Věra Soukupová.

Další informace poskytla zaměstnankyně pošty, která chtěla zůstat v anonymitě: Na poště jsem pracovala necelý rok. Odnesla jsem si odtamtud cenné zkušenosti, ale i smutek nad tím, jak se dá veřejná služba a kdysi prestižní práce degradovat. Největší problém vidím v obrovském nepoměru mezi zodpovědností práce, mírou stresu a (nejen) finančním ohodnocením. Po celou směnu jste osobně zodpovědní za statisíce korun, pokud máte mimo trezor víc než určitou částku a přijde na vás kontrola, můžete se dočkat výrazného zkrácení výplaty nebo taky na minutu letět.

Že je při tomto omezení nemožné vyplatit třeba tři důchody za sebou, to nikoho nezajímá. Jakákoli částka vám na konci směny chybí, ať už je to koruna nebo tisíce, musíte ji doplatit ze svého. Mně se jednou stalo, že jsem kvůli banální chybě přišla skoro o celou výplatu. Záleží samozřejmě na konkrétních nadřízených, ale já se od vedení nedočkala žádné pomoci, jen útrpných obličejů. Pokud vám na kase ale něco přebude, tak všechno musíte vrátit poště (kam ty peníze vlastně jdou, nikdo neví).

Kdyby se přišlo na to, že jste si něco nechali, je to taky obrovský průšvih, který může skončit až vyhazovem. Kromě toho chodí náhodné kontroly, které počítají, jestli vám sedí všechny ceniny – známky, obálky, simkarty, bloky, omalovánky a všechny podobné blbosti. Za to všechno byl náš plat byl kolem 14 000 čistého, několikrát jsem ale po různých strženích dostala asi 12 000 (manka nepočítám). Nejvíc ke stresu a k redukcím mzdy přispívá samozřejmě tlak na prodej produktů. My měli zhruba každé dva týdny porady, kdy nám bylo neustále emotivně sdělováno, jak jsme na tom v plnění plánu oproti ostatním poštám špatně a jak se musíme víc snažit. Občas k nám zavítala manažerka (přímá nadřízená naší vedoucí) nebo pánové ze smluvních bank a pojišťoven, ti nám pak stáli za zády a poslouchali, jak nabízíme. Při neplnění nerealistických plánů samozřejmě následovaly srážky ze mzdy. Uzavřít jeden účet za měsíc (což bylo samo o sobě těžko splnitelné) ale nestačilo, vždycky byl k tomu aspoň jeden další povinný produkt, většinou pojištění, stavební spoření, kontokorent, půjčka. Když jste uzavřeli účet a nesplnili další povinný produkt, srážku ze mzdy jste dostali stejně.

Oficiálně jsme měli nabízet produkty každému zákazníkovi – tedy i kdyby si přišel jen pro známku na dopis. Jak by se na to zákazníci tvářili třeba v době sociálních dávek, kdy fronta vedla až před poštu a mnozí sprostě nadávali i bez toho, si netroufám odhadnout. V obzvlášť rušných dnech (důchody, dávky, bohužel často obojí naráz) nebylo možné ani odskočit si na záchod nebo se napít, a to po dobu celých více než šesti hodin v kuse strávených u přepážky. Bylo nám řečeno, že pít před zákazníkem nesmíme, v praxi by to znamenalo, že když byli zákazníci u přepážky neustále, nesměli bychom se za celou směnu ani jednou napít. To jsem samozřejmě nedodržovala. Potom tu bylo tahání balíků, kdy se zákonem daný limit 20 kg pro ženy obešel prostě tím, že si příslušná kolegyně zavolala jinou, ať to zvedne s ní. Většinou byl každý den aspoň jeden balík přes 20 kg a několik v rozmezí 10-20 kg. Záda jsme měly zničená všechny do jedné. Já i několik kolegyň jsme měly potvrzení od doktora, že nemůžeme zvedat těžké věci, to ale nikoho nezajímalo. Kvůli katastrofálnímu nedostatku lidí šla na balíkovou přepážku kolegyně několikrát i v době, kdy byla těhotná. Mohla bych pokračovat ještě dlouho, ale myslím, že na vytvoření obrázku to stačí.