Když zemřel generál Augusto Pinochet, náš největší zpravodajský server hned v úvodu zprávy o jeho smrti napsal: „Čelil obvinění z únosů, vražd a potlačování lidských práv.“ A až někde v hloubi textu se mimo jiné dočteme, že uchránil jihoamerickou zemi před marxismem. Že by z článku byla cítit nějaká pieta k čerstvě zemřelému? To sotva.

Když nyní odešla Věra Čáslavská, tentýž server se předháněl ve chvále jejích sportovních úspěchů a společenských aktivit. Ani slovo o tom, že iniciovala rozvod svého manželství, děti pak nechala růst jak dříví v lese a nevychovávala je zrovna k lásce a úctě k jejich otci. A že v tomto případě to mělo i tragické následky - syn na otce, olympionika Josefa Odložila, vztáhl ruku a zabil ho. Omilostnil ho pak kamarád Čáslavské, tehdejší prezident Václav Havel.

Tyto skutečnosti nebylo možné připomenout ani v diskusích, veškeré příspěvky na toto téma byly mazány.  Vedoucí administrátorů diskusí (tak si teď říkají cenzoři) mi dokonce napsala:  „Vážený pane Hodino, máte naprostou pravdu. Na iDNES.cz opravdu není dovoleno v této chvíli připomenout, že (resp. jestli) měla paní Čáslavská podíl na smrti otce svého syna. Nazývat to cenzurou je Vaše právo, my se domníváme, že u článků o úmrtí je vhodné zachovávat určitou pietu.“

Proč ji ale takto nezachovávali například u článku o úmrtí Pinocheta, už nevysvětlila. Takže dvojí metr jak vyšitý. Už zase tu máme v případě některých „vyvolených“ věci, o kterých se nesmí psát…

Chápu, že pravdoláskaři by rádi, aby jejich ikona byla zmiňovaná jen v nejlepším světle. Čáslavská ale vystupovala jako veřejně činná osoba (silně se angažovala například pro prezidentského kandidáta Schwarzenberga), a tak lidé mají právo znát plastický obraz její osobnosti. Ne jen gloriolu složenou ze samých pozitiv. A třeba pro mě osobně je to, k čemu vychovávala své děti, důležitější i než kupa medailí.