Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já jsem původně nechtěl reagovat, ale dnes ráno jsem si přečetl článek na iDnesu:

Poslanci budou rozhodovat o odměňování pěstounů a zpřísnění dávek. A hned první reakce, kterou jsem přečetl, mně utkvěla v paměti. Chtěl bych ji citovat, jedná se o příspěvek paní Kozákové Volrábové: Už aby byl zaveden cukr a bič kromě cukru a cukru. Sousedka bydlí v pronajatém bytě a je jí jedno, kolik stojí sociálka a čím ji zaplatí. Její kamarádce zdražili elektřinu, ale jí je to jedno, sociálka zaplatí. Atd. Atd. Proč by usilovaly o snížení svých nákladů? Jejich argument je, když ostatní odrbávají stát, proč bychom to nedělali i my. A na můj postesk, že my, co pracujeme, se jim na to skládáme, se jen smějí - když jste blbí, tak jste blbí.

Takže, vážené kolegyně a kolegové, my jsme si tady vychovali generaci, která nechce a nebude dělat.

A abych to malinko zlehčil, tak bych to zakončil pohádkou o Otesánkovi. Sami znáte ten začátek. A dostávám se až do té situace, kdy říká: "Jedl jsem. Snědl jsem kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty. A tebe, babko, také sním!" Jenomže ta babka se nenechala a víceméně se v tom břichu proti němu postavila a zachránila nejen ta prasata s ovčákem nebo s pasákem a jehňata s ovčákem; oni zachránili i ten chléb náš vezdejší. Tak je to, milé děti. Proto něco dělejme, abychom nezůstali na tomto světě podobně sežraní jako ti od toho Otesánka. (Tleská poslanec Foldyna.)