Možná bychom vystačili i s obyčejnou masarykovskou slušností, ale chápu, že proti té se útočí hůře než proti něčemu, do čeho vpašujeme jakékoliv slovo související s politikou – to prakticky zaručuje apriorně negativní postoj velké části veřejnosti. A k tomu i zisk prémie v podobě změny znaménka původně spíše pozitivní konotace slova „korektnost“ . Může si bojovník proti politické korektnosti přát víc?

A tak se daří šířit ten boj z nejvyšších společenských pater do stále nižších. I ten nejprostomyslnější majitel facebookového profilu dnes dokáže od boku vypálit status „říkat Róm je pitomost, Cikáni byli odjakživa Cikáni, sami si tak říkají! Přece kvůli tomu nebudeme ještě nakonec přejmenovávat cikánskou pečeni.“ Vzdělanější připomene dokonce jedno literární dílo Karla Hynka Máchy, a teatrálně se otáže, zda i jeho název se má politicky korektně zprznit. Hrozný je prý ten diktát, to leštění slovíček, abychom se probůh někoho nedotkli.

Rómů se ovšem takový neptá, jestli se jim to líbí. Ti do toho koneckonců nemají co mluvit, jak se jim má říkat.

A pak najednou na jednom z transparentů protiuprchlické demonstrace na Hradčanském náměstí z letošního 6. února čteme, a číst musí i poblíž stojící bronzový prezident – osvoboditel, slova pěkně srovnaná pod sebou:

„NECHCI TADY MIGRANTY!

NEŘÍKEJTE MI FAŠISTO.

NEŘÍKEJTE MI RASISTO“

Jistě, nemusí být rovnou rasista a fašista, kdo je proti přijímání dokonce i těch uprchlíků, kteří mají právo na azyl podle Ženevské dohody a navazujících mezinárodně právních dokumentů, jejichž signatářem je i naše země. Ale jak tedy takovým lidem říkat? Oni tím heslem vlastně požadují, abychom jejich postoje nazývali politicky korektně! Jakkoliv ty jejich mají k politické korektnosti dál než daleko. A to i kdyby mezi demonstranty nebyl jediný extrémista, což je obtížné si představit, zejména pokud na obdobných demonstracích účinkují třeba členové Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Tak jak ono to vlastně je s tím ideologickým bojem proti politické korektnosti, která prý kamuflujícím pojmenováváním zakrývá pravou podstatu věci a brání tak řešení ne nazrálých, ale doslova přezrálých společenských problémů?

Zřejmě záleží na tom, koho se ta společenská (ne)korektnost dotýká. Zda většiny, kterou neradno dráždit, která si prostou vahou své většiny stejně nakonec prosadí svou, nebo některé z menšin, které si ve stejné situaci můžou akorát tak trhnout nohou?

P.s. Během takzvané Křišťálové noci z 10. na 11. listopadu 1938 hořely nejen v Německu, ale i v čerstvě zabraném československém pohraničí židovské synagogy. Také v tehdy převážně německé České Lípě. A historik místního muzea popisuje zajímavou peripetii, jež se k tomu váže. K zapálené synagoze tryskem dorazili místní němečtí hasiči a oheň promptně uhasili. Nebyli včas informováni, o co jde, a zachovali se tudíž nejen korektně hasičsky, ale i obecně slušně. Až když jim bylo vysvětleno, co a jak, pochopili zřejmě, že se vinou svého prostého hasičského rozumu zachovali příliš politicky korektně a postavili se tak do cesty řešení naléhavého společenského problému, které již nesnese dalšího odkladu. A tak podruhé zapálená synagoga konečně mohla nerušeně dohořet a řešení naléhavého společenského problému pokročilo – směrem k tomu konečnému.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista