Čína je zemí velkých možností. Z této země prosakuje i to, co jsme si ještě nedávno neuměli ani představit. Lidské orgány na objednávku. Dle oficiálních čínských materiálů se v této zemi ročně provede cca 10 000 transplantací. Při bližším zkoumání údajů z tamních nemocnic a získaných svědectví je realita násobně vyšší. Pár faktů: počet spotřebovaných imunosupresiv, jež se nutně musí po transplantaci užívat, odpovídá cca 60 000 transplantací, snad i více. Nebo čekací lhůty. Ve vyspělém světě se na vhodného dárce čeká několik let. V Číně několik málo týdnů. Jsou známy i případy, kdy „objednatel“ měl k dispozici orgán za několik dní, nebo pro jistého příjemce bylo během 1⁄2 roku k dispozici 8 vhodných ledvin...

Ano, v Číně je přípustné odebírat orgány popraveným vězňům. Počet popravených v této zemi je asi 7500 až 8000 ročně. Dobrovolných dárců je velmi málo – desítky, max. stovky. To nestačí ani na pokrytí potřeb dle oficiální statistiky, natož k saturaci skutečných čísel. Kde se berou ostatní vhodné orgány? Proč je tak krátká čekací doba na ně?

„Zdrojem“ jsou nepohodlné skupiny obyvatel a odpůrci režimu. Kromě odsouzených na smrt např. příslušníci duchovního hnutí Fa-lun-kung, Tibeťané, křesťané, muslimští Ujguři, političtí odpůrci aj. Velmi zvláštně vyhlíží fakt, že těmto skupinám začaly být ve vězeních prováděny krevní testy. Tedy těm, kteří v Říši středu nemají fakticky žádná lidská práva, v zaostalém krutém čínském vězeňství, jsou prováděny drahé zdravotní služby... Příjemcem bývají zpravidla bohatí komunističtí funkcionáři.

Některá svědectví a fakta nasvědčují, že vhodný dárce „čeká živý“, až se objeví žádoucí příjemce. Vzhledem k časovým limitům, nebo omezené časové ischemii orgánů, lze z transplantačních zpráv např. vyvodit, že dárci musejí „čekat v rezervě“ živí jako náhradní k právě probíhajícím transplantacím na operačních stolech.

Začíná rovněž kvést orgánová turistika ze zahraničí. Buď příjemce přijede za orgánem na kliniku do Číny, nebo orgán za ním domů. Cizinci platí několikanásobně více (např. japonský podnikatel Hokamura Keniširo zaplatil za transplantaci ledviny 80 tisíc dolarů).

Skryté přiznání těchto praktik nechtěně zveřejnil čínský list Guangzhou Southern Weekend v březnu 2010, kdy uvedl, že prodej orgánů pro transplantace se stal „rudným dolem vysoké kvality, která nemůže být vyčerpána“.

Možná se nám tyto skutečnosti zdají vzdálené. Snad geograficky. Lidsky také? Navíc první dva případy, neprokázané, ale pravděpodobné, jsou známy již i u českých občanů, kteří si pro orgán do ciziny za nejasných okolností odjeli.

Líbí se nám tyto nehumánní, zvrhlé protilidské praktiky? Ne? Jak potom můžeme být zticha, když pan prezident třese pravicí čínskému protějšku a pomáhá uzavírat obchody s čínskými podniky? Naši vládní představitelé totéž. To nám nevadí, že obchodujeme s čínským farmakoprůmyslem, včetně imunosupresiv nutných k transplantacím? To nám stojí obchod s Čínou - bez podmínek - opravdu za to? Je pro nás o pár korun levnější čínské tričko či televizor větší hodnotou, než čínské transplantační praktiky? Jsme ještě lidé?

Více info: D. Mattas, D. Kilgour:Krvavá sklizeň; E. Gutmann: Jatka; lpbh . org

Na podzim budou volby. Kdo můžeme, zkusme při úvahách komu v nich dát hlas, nehledět jen na finanční sliby a nabízení hmotného blahobytu. Ale i na cenu, za jakou je nabízen.

Robert Huneš

Zdroj: Blog Roberta Huneše