Dalších 40 let ukázalo, kam jsme se díky společnému vlastnictví, díky vládě plebejců, dostali. Viděli jsme, kam vedlo naše připoutání k SSSR. Optikou dnešního vývoje, kdy to již není komunismus a komunisté, ale stále ti stejní lidé, kteří komunisty byli, kteří podněcují nenávist, kopou příkopy a rozdělují společnost, mě napadá známá věta: Národ, který se nepoučí ze své historie si ji musí prožít znovu. Ale to já nechci a věřím, že nikdo z nás. Jak krátká může být paměť lidí? Copak jsme zapomněli na dobu před listopadem 1989? Člověk přece nemusel být ani disidentem, odpůrcem režimu, aby si vzpomněl na tu schizofrenii. Na schizofrenii, co se mohlo říkat doma, co ve škole či v práci.

To se týkalo i drobností – rodiče mi říkávali: „Hlavně nikde neříkej, že chodíš do kostela.“ A co lidé s jiným názorem? Nepřátelé státu, tedy komunistů a SSSR? Ze všech možných případů vyberu jen dvě události, jejichž výročí si právě teď také můžeme připomenout. 23. února 1949 byl schválen zákon o JZD a začala násilná kolektivizace. 25. února 1950 byl komunisty umučen páter Josef Toufar. Komunistický režim má jen v bývalém Československu na svědomí 248 poprav pro „politické trestné činy“ – mezi nimi i ženu Miladu Horákovou. 8 tisíc politických vězňů zemřelo ve vězení, 450 při pokusu o přechod hranic. Z politických důvodů bylo vězněno 205 tisíc lidí, v táborech nucených prací bylo zařazeno asi 20 tisíc lidí. Emigrovalo 171 tisíc lidí. Osud každého jednoho člověka z těch, které reprezentují předešlá čísla, je do jisté míry promarněná šance: šance na kus dobře odvedené práce v Československu, na kulturní, vědecký a hlavně společenský rozvoj naší země.