Všichni obyvatelé České republiky mají svá práva i povinnosti. Jsou stanovené zákony a jsou zde proto, abychom dokázali společně fungovat, i když máme logicky různé pohledy na svět, různé názory, zájmy i potřeby. Zákony nikdy nebudou dokonalé. Různé zákony různým lidem vadí a nevyhovují, proto nikdy nekončí legislativní proces, který je upravuje. Zároveň však jednoznačně platí, že zákony musíme všichni dodržovat. V opačném případě by totiž výsledkem byla anarchie a chaos.

Jedno z nejzákladnějších pravidel, které už několik desítek let naštěstí platí i v naší zemi, říká, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví a právní jistota s tím spojená je totiž to, co odlišuje svobodnou společnost od totalitních režimů. Bohužel podobně, jako tuto nedotknutelnost odmítají respektovat totalitní režimy a různí diktátoři, nerespektují ji ani lidé, kteří mají plná ústa svobody, demokracie, práv.

Patří mezi ně i skupina, která je veřejnosti známá pod názvem Autonomní centrum Klinika, jejíž zástupci začali poté, co nelegálně i přes nesouhlas vlastníka obývají jeho budovu, mluvit o tzv. demokratizaci vlastnictví.

Toto na první poslech nevinné sousloví není nic jiného, než novodobá forma znárodňování. Rozdíl je v tom, že by majetek nebyl soukromým osobám ukraden státem či režimem, ale samozvanou skupinkou lidí, kteří si z nějakého důvodu usmysleli, že na to mají právo.

Nemají. I když určitě není správné, že je téměř v centru Prahy už roky prázdná a nevyužívaná budova ve vlastnictví státní organizace, konkrétně SŽDC, je jednoznačně nepřípustné, aby se v ní kdokoli svévolně usídlil a odmítal ji opustit dokonce i poté, co mu to nařídí soud. A je úplně irelevantní, zda tam provozuje třeba i bohulibou činnost. Tu má totiž každý možnost provozovat legálně, dokonce na ni může čerpat i nejrůznější dotace.

Pokud však kdokoli svévolně zabere cizí majetek, porušuje zákon, a podle toho s ním musí být nakládáno. Jestliže začneme tento fakt relativizovat, dostáváme se na mimořádně tenký led. Budou se totiž objevovat další a další případy porušování zákona, u kterých se bude tvrdit, že tohle je taky ještě v pořádku. Za mimořádně nebezpečné považuji, když porušování zákona přehlížejí či dokonce schvalují politici. Vždyť právě oni mohou přece zákony měnit, pokud jsou přesvědčeni, že je to nutné.

Existuje na to demokratický proces, v jehož rámci se mohou pokusit své návrhy prosadit. Jakýkoli jiný způsob je v rozporu s demokracií a právním státem.