Děkuji za slovo, pane předsedající.

Já bych na to reagoval jenom tak, že prostě jak se píše v jedné staré, prastaré dva tisíce roků knížce - po ovoci poznáte je. Já vám řeknu příklad těch dvou světů. Já žiju na hranici s Rakouskem tak jak tady kolega a když si pustím zprávy České televize a pak si pustím zprávy Österreichischer Rundfunk, tak to jsou přesně ty dva světy.

Já si připadám jak devětaosmdesátém roce, kdy v televizi bylo všecko úplně jinak, než to bylo venku. Prostě to kolo dějin se otočilo zpátky. To jsou ty dva rozdílné světy a tohle by se přece nemělo vůbec dít. Kam se to podělilo prostě, co se stalo? Když to dělají privátní televize, je to jejich věc. Ale to jsou média - totiž ten pojem veřejnoprávní, to si vymysleli ti v té televizi. Protože ten pojem zákon nezná. Ten zná jenom pojem média veřejné služby. To je služba, jo, veřejná služba. Ono to má vzbudit dojem, že jsou veřejní a právní. Nejsou ani veřejní ani právní. Ale jsou to média veřejné služby, mají tomu sloužit.

Ta míra té neobjektivity a podjatosti, to je prostě tak, jako to bylo před těmi 33 roky. Já na to prostě zírám a říkám si. To jsou přesně ty dva světy, o kterých vy mluvíte. To je ten váš svět a pak si člověk pustí ty Rakušáky a má pocit, že to je úplně jiná galaxie. Přitom jsou to - já to mám za kopcem 1 200 metrů - a jsou to dva naprosto odlišné světy. Teď otázka zní, který z nich je ten normální.

Já jsem první polovinu života prožil za toho totáče a sledoval jsem v podstatě z 90 procent tu rakouskou televizi. Dneska mám úplně ten stejný pocit a ten stejný obraz toho světa tak, jak to bylo tehdy. Prostě tohle se někam uchýlilo a je to úplně mimo objektivní realitu. Vy máte pocit, že to je všecko v pohodě, ale není to tak, bohužel. Nakonec to stejně rozsoudí historie a život.

Děkuji.