Kolegyně, kolegové.

Než uvedu nějaká fakta, pro mě, protože se v tom systému pohybuji vlastně celý život, začínal jsem pracovat v 80. letech, pamatuji si budování toho "kvazi" pojišťovacího systému. Vím, jak fungoval v těch 90. letech, jaké to bylo, jak to bylo těžké, jak to bylo tristní, jak si nikdo v jiném oboru podnikání ani nedokázal představit, že za svoji práci dostane zaplaceno až za půl roku. A bylo to v podstatě normální.

Já jsem ten systém prolezl, jak tady kolega říkal o sobě, že je starý, já jsem tedy stejně starý, ale neříkám to o sobě. Takže jsem to prolezl od stlaní postelí až po ředitelování středně velké nemocnice. Jakési zkušenosti s tím mám a můžu vám říci, že na některé věci z těch devadesátek velice nerad vzpomínám, protože my jsme opravdu byli v situaci, že jsme na ty peníze čekali. A bohužel vlády, tedy strany, které tehdy vládly, dneska jsou zase zpátky a zase přichází s těmi stejnými recepty, které tehdy prostě byly. Já si dokonce velmi dobře vzpomínám, že jsem vkládal svého času velké naděje, tak jako my všichni lékaři nebo zdravotníci, do topky, která tehdy vyslala na post ministra zdravotnictví. V kampani mluvila velmi hezky, takže jsme očekávali zlepšení, ale pak se stal ministrem pan kolega Heger a neudálo se v podstatě nic. Nikdo do toho...

Samozřejmě celá léta jsme poukazovali na to, že ta platba za státní pojištěnce je ostudně nízká a nic nepokrývá, a že je to obrovská diskrepance. Nikdy se to neřešilo, až v podstatě se to vyřešilo, vyřešilo za vlády Andreje Babiše. To bych řekl, že pro nás pamětníky zdravotníky naprosto nečekaně pozitivním způsobem. A teď v momentě, kdy se setkává spousta faktorů, já jsem četl více jak osmiletý, když jsme přišli do VZP, tak VZP neměla ani ze zákona naplněný fond, který měla mít - rezervní, a nikomu to vůbec nevadilo, nikdo to neřešil, že vůbec nebyl dodržován zákon.

V tu dobu samozřejmě ten řetěz toho neplacení ve zdravotnictví byl naprosto obrovský, byl to bludný kruh, protože pojišťovny platily pozdě, to, co chtěly, kdy chtěly, jak chtěly, protože to prostě jiné řešení nemělo. A pak samozřejmě zdravotnická zařízení, ať to byla velká zdravotnická zařízení nebo malá, se dostávala do druhotné platební neschopnosti, dlužila dodavatelům, a tak dále. Nemocnice vykazovaly pohledávky po lhůtě splatnosti 180, 165 dnů, a tak dále, a tak dále. Nechce se mi o tom ani mluvit.