Na střední škole jsem o prázdninách chodil na brigádu do zahradnictví. Pracovalo tam několik absolventů pomocné školy a učebního oboru zahradník. Uměli základní věci a byli pracovně zařazeni jako pomocné manuální síly. Svatik byl  pracovitý, ale netrpělivý a vzteklý. Evžen byl lenivý zašívák. Peťa byl žalovníček a nic nedodělal. Takový normální vzorek lidské společnosti. Všichni měli práci, všichni svými nevelkými příjmy přispívali do rozpočtu rodin, ve kterých vyrostli a kde mohli žít. Byli tam i další tři, kteří bydleli na společné ubytovně, ve které se musel udržovat určitý řád. Takže neměli možnost sklouznout do nějakého „patologického“ chování. V devadesátých letech prošlo zahradnictví privatizací a zahradníci z pomocného učiliště přišli o práci.

Znám rodinu, ve které žije dospělý člověk s mentálním handicapem. Přes den je s tatínkem v dílně a dělá mu „podržtašku“. Odpoledne a večer se baví na zahradě nebo s kamarády na fotbale – úspěšně fandí svému bráchovi.  Co s ním bude, až rodiče nebudou a sourozenci budou mít své rodiny? I kdybychom mu v dětství  zajistili inkluzi ve vzdělání, nedokážeme mu zajistit budoucnost. Protože až táta nebude, nebude mít on práci. Kdo mu vypere košili, až máme nebude? Jakou nabídku má naše společnost přepravenu pro seniory s mentálním handicapem?  Do jaké míry tomuto člověku pomůže inkluze ve vzdělávání, když je nezaměstnatelný a ve svém důsledku není schopen samostatného života?

Pracuji 25 let s lidmi s mentálním postižením. Mají stejné potřeby, jako každý jiný člověk. Používají však jiné způsoby, aby dosáhli svých cílů. Potřebují výraznou podporu svého okolí. Jsou snadno ovlivnitelní. Celou řadu věcí nikdy nepochopí. Ale potřebují dosáhnout úspěchů, aby se mohli radovat.

Jak mohou být tito lidé spokojeni a úspěšní mezi lidmi s daleko větší inteligencí a s nesrovnatelně většími schopnostmi?

Ing. Antonín Janýška, kandidát do krajského zastupitelstva Moravskoslezského kraje