Je to již hodně dávno, kdy jsem byl malý chlapec. Měl jsem dvě sestry, jednu maminku a jednoho tatínka. Bydleli jsme ve městě, babičky a dědečky jsme měli daleko předaleko, tehdy byla vzdálenost 80 km opravdu velká. Kromě toho jsme měli malou zahradu, která byla od trvalého bydliště vzdálená asi 10 km. Tatínek jezdil do práce na kole, asi tři kilometry jedna cesta. A tak dali s maminkou hlavy dohromady, spočítali příjmy a výdaje, podívali se, kolik už za své manželství trvající asi deset let našetřili a rozhodli se, že se zapíšou do pořadníku zájemců o koupi levného, nerezivějícího východoněmeckého, lidového vozítka tovární značky Trabant.
Pak jsme jeli na zájezd. Bylo to na Macochu. V serpentinách za Blanskem byla autonehoda. Trabant se střetl s Moskvičem. Když maminka uviděla tu hromadu umělé hmoty, která z Trabanta zbyla, pronesla nezapomenutelnou větu: „Raději se zadlužíme, abychom si mohli koupit auto a ne tuhle papundeklovou krabici…“.
Nedávno jsem shodou okolností vyslechl rozhovor týkající se koupě vícemístného osobního vozidla pro větší rodinu.
Ona říká: „Já bych se moc nerozháněla, mně by stačila ta Dacia Lodgy, co je pro 7 osob. Je to asi za 250.000 Kč. Půlku si půjčíme – a splátky jsou i s pojištěním.“

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV