Výsledkem je chaotická, nepromyšlená a zcela jednostranná diplomacie, která v řadě klíčových regionů nemá co nabídnout.
Jedním z nejviditelnějších a zároveň nejvážnějších nedostatků současné české zahraniční politiky je její naprostá jednostrannost. Od chvíle, kdy Ministerstvo zahraničních věcí převzal současný šéf diplomacie, se celá agenda smrskla na jediný cíl: postavit se Ruské federaci a bezvýhradně podpořit Ukrajinu. Výsledkem je, že jiné strategické zájmy České republiky byly odsunuty na vedlejší kolej – anebo úplně zmizely.
Čeští diplomaté od Afriky po Asii mají dnes v zásadě jeden jediný úkol: přesvědčovat vlády hostitelských zemí, aby se připojily k odsouzení Ruska a vyjádřily podporu Ukrajině. Bez ohledu na to, zda to odpovídá jejich vlastním národním zájmům. Není překvapením, že tato mise většinou končí zdvořilým pokrčením ramen. Státy na jihu a východě planety se řídí svými vlastními prioritami a česká agitace na ně nemá prakticky žádný vliv. Když k tomu přičteme fakt, že naše diplomacie už nemá co jiného nabídnout, výsledkem je často jen vyhýbání se českým velvyslancům a nezájem o cokoli, co přinášejí.
Nejviditelnějším symbolem této strategie byl nápad vyvěšovat ukrajinské vlajky na českých ambasádách po celém světě. Efekt? Kromě nulového dopadu na světové dění vedlo toto gesto například k tomu, že se v některých zemích začali objevovat žadatelé o ukrajinská víza na českých ambasádách, protože vlajka zkrátka zmátla veřejnost.
Když už ani diplomaté nedokázali při takto redukovaném zadání chodit do kanceláří zahraničních partnerů s něčím novým, přišlo ministerstvo s dalším „řešením“ – zřídilo odbor strategické komunikace, který rozesílá ambasádám schválené fráze. Česká diplomacie tak začala připomínat aparát centrálně řízený spíše podle stranických not než skutečných národních zájmů.
Ztracená Asie a zmatek ve vztazích s Čínou
Je to přitom právě Asie, kde se rozhoduje o ekonomické budoucnosti světa. Spojené státy, bez ohledu na administrativu v Bílém domě, dlouhodobě přesouvají svou pozornost z Atlantiku do Indo-Pacifiku. Zatímco Evropa stárne a potýká se s depopulací, Asie roste a zůstane motorem světové ekonomiky ještě dlouhá desetiletí. Česká republika by měla v této oblasti prosazovat své zájmy – například v oblasti řízené migrace, rozvoje obchodních vztahů či technologické spolupráce. Realita je však jiná. Zahraniční politika na tyto oblasti prakticky rezignovala.
Na ministerstvu vnitra se například bez širší koncepce každoročně vypisují kvóty na dovoz pracovníků z Mongolska, Filipín či Indonésie, aniž by kdokoli uměl vysvětlit, proč právě tyto země. Kvóty se navíc často nenaplní, protože o práci v České republice není v těchto zemích zájem. Vietnam, s nímž máme dlouhodobé vazby a který by mohl být přirozeným partnerem, je naopak zcela ignorován – pracovní víza z této země ministerstvo vnitra v zásadě neuděluje. V absurdní kontradikci k tomu česká vláda s Hanojí slavnostně podepsala strategické partnerství.
Ilustrací chaotického a nekoordinovaného přístupu je i vztah k Čínské lidové republice. Po nástupu současného ministra zahraničí došlo k radikálnímu zpřetrhání dosavadních vztahů. Česká diplomacie obrátila svou pozornost na Tchaj-wan – ne snad z ekonomických či bezpečnostních důvodů, ale především jako symbolické gesto proti Pekingu. Výsledek? Z Tchaj-wanu nepřišlo nic, co by odpovídalo českým očekáváním. Například investice do výroby polovodičů nakonec získali Němci, nikoli Češi.
Když vláda pochopila, že touto cestou nic nezíská, vyslala do Pekingu národního bezpečnostního poradce Tomáše Pojara. Ten údajně domluvil novou strategii, jejíž obsah byl ale pečlivě utajen – natolik, že o ní zřejmě neví ani ministr zahraničí. Výsledkem je, že Česká republika v indo-pacifickém prostoru de facto žádnou politiku nemá.
Politika bez politiky
Namísto toho, aby Česká republika v klíčových regionech hájila své zájmy, zůstává česká diplomacie uvězněna v jediné agendě. Ostatní části světa, které budou rozhodovat o našem bezpečí a prosperitě v příštích dekádách, zůstávají mimo pozornost. Ministerstvo zahraničí mezitím plní především jeden úkol – přežít v domácí politice a vyrobit dostatek „bezpečných sloganů“. Náklady této strategie však nese celá Česká republika.
Ing. Pavel Jaroš, bývalý náměstek ministra zahraničí ČR
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Je česká zahraniční politika ztělesněná vládou Petra Fialy krátkozraká?
autor: PV
