Všechny totalitní či autoritářské režimy považovaly za prioritní cíl, mít veškerá média pod svou kontrolou. Ve svobodných a nezávislých médiích viděly své největší nepřátelé a proto přistupovaly po uchopené moci k důsledné kontrole jak tištěných, tak i elektronických sdělovacích prostředků. Je známou pravdou, že kdo ovládne média, má prostředek k utváření názoru společnosti.

Dnes je svoboda slova věcí, o jejíž důležitosti nikdo nepochybuje. Názorové politické spektrum tak má dostatek prostoru k tomu, aby se mohlo prezentovat. Bohužel, stále patrněji se začíná prosazovat trend, který se snaží výše zmíněnou svobodu oklešťovat. Není zpochybňována sama svoboda slova, ale jsou dehonestováni nositelé názorů, stojících mimo oficiální proud. Své by o tom mohla vyprávět SPD Tomia Okamury, která se díky tomu často stává terčem nevybíravých útoků ze strany různých médií. Svobodu slova je deviza vyžadující ochranu. Musí ji však ruku v ruce provázet odpovědnost těch, kdož jí užívají. Nesmí být nástrojem likvidace politických oponentů, či prostředkem k ničení neoblíbených politiků.

O médiích se hovoří jako o „sedmé velmoci“. Média jsou mocnou zbraní, která může utvořit novou hvězdu nebo naopak srazit do propasti leckterou celebritu.

Snahou opravdového novináře musí být za všech okolností hledání pravdy bez ohledu na politické preference. Vzorem nám může být E.E.Kisch, který ač byl přesvědčeným komunistou, ve své práci se řídil mottem: „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“. Bohužel, dnešní praxe je zcela jiná…Jistý americký žurnalista prohlásil: „Svoboda tisku končí u jeho vlastníků“Je k tomu třeba něco dodávat? Kritika neprofesionální práce žurnalistů rozhodně není útokem na svobodu slova, jak se mnozí snaží tvrdit. Podložená kritika totiž napomáhá k budování vyšší kvality demokracie, které jsou i novináři nedílnou součástí.