Kroky české vlády, ať už v oblasti ekonomické a sociální, tak dnes především branně bezpečnostní, vyvolávají oprávněné obavy. Po podpisu vazalské smlouvy se Spojenými státy (tzv. Defence Cooperation Agreement, DCA) – vláda smlouvu podepsala za jásotu ministryně Černochové a spřátelených mainstreamových médií a nyní ji posouvá do sněmovního projednávání – je na stole další dokument obdobné brizance. Poslanecká sněmovna má na aktuálním zasedání projednat vládní návrh novely Ústavy a ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Jde o to, aby vláda mohla rozhodnout bez souhlasu českého parlamentu o vyslání českých ozbrojených sil do zahraničí nebo o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

To je zásadní změna snižující význam parlamentního rozhodování v bezpečnostní oblasti limitně k nule. Dosud musela vláda s podobným návrhem (a třeba i jen s povolením průjezdu cizích vojsk přes naše území) nejprve oslovit Poslaneckou sněmovnu a ta pak vyslovila nebo nevyslovila souhlas. Obvykle šlo o vyslání našich vojenských specialistů do zahraničních misí, které se nikdo ani nepokusil veřejnosti vysvětlit. A tak naši vojáci bojovali (a mnozí též umírali) kdesi v zemích Třetího světa, ačkoli tyto konflikty neměly pro naši zemi žádný význam a ani žádná mezinárodní dohoda nás z té účasti nenutila. Někdo si prostě chtěl hrát na vojáky, řeklo by se triviálně.

Jenomže to stálo životy. Chronologicky: Pavla Pauera (2003 Irák), Nikolaje Martynova (2007 Afghánistán), Milana Štěrbu (2008 Afghánistán), Radima Vaculíka (2008 tamtéž), Roberta Vyroubala (2011 tamtéž), Adriana Wernera (2011 tamtéž), Davida Beneše (2014 tamtéž), v Afghánistánu roku 2014 zahynuli také Jaroslav Lieskovan, Jan Šenkýř, Ivo Klusák, Libor Ligač, ve stejné zemi našli svou smrt v roce 2018 i Patrik Štěpánek,Martin Marcin, Kamil Beneš, Tomáš Procházka, o rok dříve, 2017, Jaroslav Mevald a mj. na následky bojových zranění zemřel roku 2015 i Jiří Schams. A smutně známý je i příběh rotmistryně Michaely Tiché, sestřelené s vrtulníkem roku 2020.

Všechna tato jména zde neuvádím jen jako nějakou nadbytečnou samoúčelnou statistiku, ale jako soupis příběhů konkrétních lidí, kteří ve vojenských barvách naší země ukončili své pozemské cesty daleko od vlasti ve válkách zbytečných, absurdních a sloužících jen kapitálovým zájmům velkozbrojařů a geopolitickým zájmům velmocí. Uvádím je jako memento pro všechny ty nezodpovědné politiky, kteří nás v přímém přenosu zatahují do dalších válečnických rizik, a nadto chtějí z rozhodovacího procesu vymanit Parlament, kde sice dnes má vládní koalice většinu, ale to nemusí za nedlouhý čas platit. Za účast naší země v krveprolévání a za pobyt cizích vojsk na našem území (a ovšem na naše náklady) má odpovídat výlučně vláda. Když se podíváme na nenávistné výrazy ministryně obrany, není pochyb, že to všechno myslí bohužel zcela vážně. Každý, kdo má v hlavě kousek rozumu a v srdci zbytky citu, by se této velkopanské zvůli měl co nejhlasitěji postavit.