Taktéž moc děkuji za slovo. Já tady navážu na ty faktické poznámky, poněvadž tady uvedu i na několika argumentech, že samozřejmě, že ano, Ministerstvo kultury to zaštítilo celé, ale samozřejmě, že vznik toho zákona byl někde úplně jinde a prostě a jednoduše Ministerstvo kultury nemělo jinou šanci než to zaštítit, poněvadž ta pětikoalice, tak jak ji známe, tak byla samozřejmě tlačena některými poslanci právě do toho, aby tuto malou novelu, která nemá vůbec žádné opodstatnění, jenom nějakým způsobem ovládnout média veřejné služby přes rady a přes management, aby to nějakým způsobem zaštítila. Ale oficiálně samozřejmě má pan ministr pravdu, že oficiálně to napsáno bylo na Ministerstvu kultury, tu hlavičku to má. 

Voda zdraží o třetinu, domácnosti si musí připravit tisíce navíc. To je jeden z titulků dnešních médií na serverech. A my tady řešíme bezprecedentní zdražování všemožných energií. V tuto chvíli se na nás valí zdražování vody až o jednu třetinu pro domácnosti, ale mimořádnou schůzi Sněmovny tady máme kvůli novele zákona o České televizi a Českém rozhlase. Je to úplný nesmysl. Vůbec tomu nerozumím, proč na to vládní koalice takto spěchá. Nerozumím tomu, proč je to takhle tlačeno některými poslanci a senátory a potažmo poté samozřejmě i vládou přes Ministerstvo kultury, jak jsme si vysvětlili. A nerozumím tomu, že tady v této bezprecedentní době řešíme navýšení počtu radních z 15 na 18, přičemž necháváme devítičlennou radu Českého rozhlasu. Někde máme sudý počet radních. Na druhé straně máme lichý počet radních v českém rozhlase. Je to úplný nelogismus.

Novela zákona o České televizi a Českém rozhlase, kterou nám tady předkládá vláda, je jednoduše špatná, nedomyšlená, pro koncesionáře drahá a možná i protiústavní. Vychází z chybné představy, že když změníme způsob volby členů rad a že když do volby zapojíme Senát, získáme lepší radu, čímž bude, jak čtu v odůvodnění, zajištěna žádoucí reprezentativnost kandidátů. Nenechme se unést falešným zdůvodněním, které má současné vládní koalici zajistit větší kontrolu nad veřejnoprávním rozhlasem, a jak rozeberu dál, zejména nad televizí. A je potřeba jít do historie, protože celý kontext toho, jakým způsobem ten zákon byl připravován, sahá samozřejmě i do předchozího volebního období, ale hlavně historicky by chtěl ukázat na to, že záměry vládní koalice a jeho poslanců jednoduše bohulibé nejsou.

Rychle zpracovaná, horkou jehlou šitá novela je výhodná pro vládní strany. Bohužel novela nepřináší užitek občanům, v tomto okamžiku koncesionářům, kteří si média veřejné služby platí. A nepřináší řešení palčivých problémů. Položil si někdo z autorů a předkladatelů novely, tedy z vládní koalice, otázku, zda posluchači a diváci chtějí změnit výběr a volbu členů rad nebo třeba lepší dohled nad fungováním a hospodařením médií veřejné služby, nebo zda jim vyhovuje skladba programů?

Když se podíváme na historii vzniku této novely, pochopíme, proč tady máme právě tento slepenec paragrafů, který situaci neřeší, ale konzervuje, blokuje, zmražuje. Místo velké novely tady máme jakousi malou nedomyšlenou novelu, která přináší další tři placená místa pro kandidáty vládní koalice, neboť když se ohlédneme zpět, tak pět členů Rady České televize bylo zvoleno jen hlasy vládní koalice. Volba aklamací místo tajné volby byla tady před několika měsíci. My jako opoziční poslanci jsme nesouhlasili s tím, aby těchto pět členů volby bylo voleno aklamací , a ne tajnou volbou, a odešli jsme demonstrativně pryč, poněvadž jediným cílem samozřejmě bylo pohlídat si, kdo jak hlasoval, kdo jakým způsobem zvedl ruku, pro kterého kandidáta. A de facto vládní koalice tady tímto po několika neúspěšných tajných volbách ukázala, že jednoduše ty demokratické hodnoty je ochotna pošlapávat od začátku až do konce, protože jediným cílem, který má, je ovládnout po vzoru Polska a Maďarska, kde to taktéž šlo přes Poslaneckou sněmovnu, přes Sejm, média veřejné služby. Tak velkou shodu člověk nevidí ani při hlasování porotců, ať jde o tanec, anebo o krasobruslení. Ale nechť si každý udělá obrázek sám, do jaké míry jsou poslanci svobodní a jak svobodná mohou být média veřejné služby, když jsou do jejich rad, které jsou kontrolním orgánem veřejnosti, nikoliv reprezentativní sestavou politiků, voleni členové na základě rozhodnutí politického grémia pětikoalice.

Současný generální ředitel České televize ve svém sebehodnocení na Radě České televize si za komunikaci s radou dal známku tři minus na škále od jedné do pěti, jak je tomu ve škole. Vztah generálního ředitele a rady není v zákoně vhodně nastaven, což vyplývá, jak z vyjádření radních, tak samotného generálního ředitele. Proto bych čekal širší novelu, nikoliv zákon, který v Radě České televize zřizuje tři nová, dobře placená místa. To bych od údajně rozpočtově odpovědné koalice skutečně nečekal. Ovšem tady krásně vidíme, že pokud se má koalice na něčem dohodnout, každý z toho musí něco mít a někdo to musí zaplatit. V tomto případě to zaplatí Česká televize.

Pojďme se však podívat na historii vzniku této novely. Na podzim loňského roku, někdy v říjnu senátor David Smoljak představil poměrně radikální, řekněme, revoluční novelu zákonů o České televizi a Českém rozhlase. Jako senátor navrhoval - jak jinak - zapojení Senátu do procesu volby radních. Dále chtěl omezit práva spolků a organizací navrhovat kandidáty do rad, a to několika způsoby. Spolky by musely působit nejméně ve dvou krajích, musely by existovat nejméně deset let a členové rad by museli splňovat odborné předpoklady a praxi. Když jsem to četl, tak jsem se zhrozil a říkal jsem si, odkud ten člověk přišel, že se rozhodl popřít více než třicet let starý zákon, podle kterého už dvacet let volíme členy rad rozhlasu a televize.

Už popis platného právního stavu v důvodové zprávě ukazoval na nesprávnou představu o radách. Nejprve musíme pochopit, k čemu tedy rady máme. Když si vezmu tu televizní radu, je třeba si přečíst celý zákon o České televizi. Podle § 1 se zřizuje Česká televize, podle § 2 Česká televize poskytuje veřejnou službu, což podrobně rozvádí v § 3, zejména v odst. 1. Až teprve § 4 a další řeší kontrolu nad činností České televize, která se vykonává přes radu.

Než začneme řešit podmínky fungování rady, měli bychom si upřesnit, a to v kontextu 21. století a po třiceti letech od účinnosti tohoto zákona rozsah veřejné služby a popsat si mediální mapu. Krátká rekapitulace. Uvedený zákon vznikl v době technického omezení, kdy se signál šířil převážně bezdrátově prostřednictvím pozemních vysílačů a vycházel z konceptu duálního systému, v němž na jedné straně stojí veřejnoprávní média a na druhé straně média soukromá. V té době existovaly dva veřejnoprávní kanály České televize - jednička a dvojka - a soukromé kanály Prima a Nova, neboť celoplošně bylo možno šířit pouze čtyři kanály. V současnosti je situace zcela jiná. Šíření televizního vysílání je dnes možné nejen přes pozemní vysílače, ale také satelity, kabelovou televizi, IP technologie, přes internet.

Současně už nemůžeme televizní audiovizuální vysílání zasadit do přežitého konceptu duálního vysílání, kdy máme média veřejné služby, což jsou provozovatelé ze zákona, a média soukromá, která vysílají na základě licence udělené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Troufnu si říci, že v současnosti zde můžeme vidět kvartérní systém, což jsou média veřejné služby, tedy provozovatelé ze zákona, soukromá média ty provozují média na základě licence, různé internetové platformy z redakcí, které fungují buď jako zpravodajské, informační, publicistické nebo reportážní zdroje. A prezentace jednotlivců či skupin, které ovšem svým publikem a počtem sledujících mohou mít větší dosah, než je dosah všech ostatních distributorů obsahu, řekněme, z toho minulého století. Může jít o streamy politiků, ekonomů, youtuberů, návrhářů prostě každého, kdo chce nějakým způsobem šířit své názory, ale i zprávy bez zprostředkovatelů, nejčastěji novinářů, redaktorů, moderátorů, reportérů.

To říkám, abychom si uvědomili, jak se změnil televizní trh, možná bychom měli říct audiovizuální, a jak nutná je velká novela zákona, která tady toto bude reflektovat. I proto jsem uspořádal pod záštitou volebního výboru první seminář, který se měl týkat právě toho, abychom si definovali poplatníka ve 21. století, poněvadž poplatník ve 21. století je úplně jiný a má úplně jinou definici než před 30 lety, protože si můžeme prostě na různých platformách pustit veřejnoprávní média, ať už na tabletu, telefonu, na počítači, v autě, máme digitální šíření obsahu.

Ale zpět, zkráceně řečeno, k tomu Smoljakovu návrhu, který chtěl zavést odbornost členů rad, a to s tím odůvodněním, cituji, Stávající právní úprava neklade požadavky na odbornost kandidátů na členy rad. Neuvěřitelné. S touto tezí jsem úplně od prvopočátku nesouhlasil, neboť provoz veřejnoprávního média pokrývá celou řadu činností, které více či méně rozumí minimálně každý divák, zejména pokud jde o výstup, tedy o nějaký program. Každý divák, držitel přijímače a poplatník je schopen vyjádřit ať už spokojenost nebo nespokojenost s rozsahem a skladbou programu, a to i ve vztahu k plnění úkolů veřejné služby definované zákonem.

Obdobu můžeme najít i u funkce třeba přísedícího u soudu, který je právním laikem, účastní se rozhodování soudu, ale nevyžaduje se u něj žádná odbornost. Samozřejmě oproti soudcům, kde zákon stanoví magisterské vzdělání třeba na české vysoké škole v oboru právo. Obdobou jsou i další volené funkce od zastupitele obce přes zastupitele kraje, poslance, senátory, prezidenta. Rada není výkonným orgánem, není žádnou správní radou, není sborem poradců, ale prostředkem dohledu veřejnosti nad činností České televize a Českého rozhlasu. Pokud jde o právní a ekonomické otázky, tak si členové Rady vybírají a volí tak zvanou dozorčí komisi odbornou, která by jim měla pomoci v oblastech, v nichž prostě nejsou odborníky. Vedle toho je hospodaření podrobeno povinnému auditu.

Bylo by iluzorní, že vytvořením nějakých požadavků na odbornou způsobilost se podaří sestavit Radu, v níž budou ekonomové, vizionáři, technici, programoví odborníci, personalisté, umělci, baviči, tvůrci programu, grafici, správci majetku, pedagogové, vědci, sportovci a všechny tyto profese, ale ta média nebo ten obsah svět médií prostě tvoří. Navíc v českém právním systému nejsou nikde definovány odborné předpoklady pro výkon kontrolní, mít na paměti dohledové činnosti. Pokud se podíváme na Ústavu České republiky, tak pouze u ústavních soudců je vyžadováno právnické vzdělání. Když půjdeme do jednotlivých zákonných norem, tak například zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu stanoví, že prezidentem, viceprezidentem nebo členem úřadu může být osoba s magisterským vzděláním bez další specifikace. Ovšem, pokud se podíváme na zákon o provozování rozhlasového a televizní vysílání, tak na členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která je správním orgánem se svou vlastní právní subjektivitou, žádné předpoklady na odbornost kladeny nejsou. Nároky na odbornost lze chápat jako omezení, zdůrazňuji znovu omezení práv veřejnosti při kontrole veřejnoprávních médií.

Současně je třeba si uvědomit, že členství v radě nepředstavuje výkon pracovního poměru, proto nesnese srovnání s výkonem výdělečné činnosti, například u lékaře, auditora, právníka a podobně. V současnosti neexistuje ani zákonný požadavek na odbornost kandidátů třeba na funkci generálního ředitele, který spravuje miliardový majetek, který jmenuje své podřízené, kteří rozhodují o kontraktech od stovky tisíc až po stovky milionů korun a řídí chod média veřejné služby, kdy skládají program i zpravodajské pořady, které mají zásadní vliv na poskytování informací. A ani Smoljakova novela to neřešila. Už podle toho bylo zřejmé, kdo je cílem novely a co je potřeba předělat. A říkám to v tom historickém kontextu, protože je důležité vnímat, vnímat, řekl bych ty nízké motivy těch autorů, které nejsou bohulibé, ale pouze mocenské. Zcela vůbec jsem nepochopil omezení nominace kandidátů na členy rad. Omezení práv spolků a právnických osob účastnit se veřejného života. Nečekal jsem, že 30 let po schválení zákonů o veřejnoprávních médiích přijde senátor zvolený ve svobodných a demokratických volbách s omezováním svobody a základních politických práv. Ale teď, co máme od března státem placeného vládního zmocněnce pro správní informace, tedy vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformace, neúspěšného kandidáta do rady České televize, několikrát se tam hlásil, Michala Klímu, to začíná samozřejmě dávat smysl. Nevím, zda má zmocněnec metodou cukru a biče působit na média, dezinformace tvořit či vyvracet, ale tady se nám politika vládních stran zvýšeného dohledu nad médii a informacemi smutně potkala.

Požadavek na nejméně desetiletou existenci navrhujícího subjektu byl a stále je extrémní a nepřiměřený. Každý občan si může během měsíce s podporou tisíce občanů založit třeba politickou stranu či hnutí a obratem s ní kandidovat ve volbách. Spolek je možné založit i bez tak velkého počtu podpisů, ale je třeba si uvědomit, že politické i nepolitické spolky požívají ochrany zaručené Listinou základních práv a svobod. V tomto směru jsou podstatné články 20 a 21, což je zařazení v oddílu druhém nazvaném Politická práva. Článek 20 uvádí, cituji: Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.

Potom následují ještě další dva odstavce. Cituji, první odstavec hovoří obecně o sdružování, druhý jasně a nezpochybnitelně říká, že mohou vznikat i politické strany a politická hnutí, což je základ politické soutěže. Článek 21 má celkem čtyři odstavce a uvádí, cituji: Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. A za druhé, volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. Třetí odstavec mluví o tom, že volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Za čtvrté, občané mají za rovných podmínek přístup, přístup za rovných podmínek k voleným a jiným veřejným funkcím. To je pro volbu členů Rad zásadní. Zatímco první odstavec představuje obecnou deklaraci práva a druhý a třetí odstavec odkazují na zákon, tak čtvrtý odstavec bez dalšího bez odkazu říká Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Z pohledu ústavního pořádku tady máme - zjednodušeně řečeno - jeden druh spolků, ovšem návrh novely nám bez jakéhokoliv zmocnění zavádí spolky dvojího druhu. Už to můžeme považovat za chybnou právní konstrukci, navíc dochází k omezení rovných podmínek přístupu k veřejným funkcím, což je také člen rady. Listina v současné podobě neumožňuje zákonem omezit přístup k veřejným funkcím.

Kromě toho desetiletý test spolku je příliš tvrdý, je z pohledu aktuálního společenského dění, které spolky mohou reprezentovat. Asi známe iniciativu Rekonstrukce státu, ovšem to není spolek, právnickou osobou je Frank Bold Society, to je zapsaných spolek, který podle veřejného rejstříku vznikl v roce 2014. Nebo všichni známe Milion chvilek známý spíš jako Milion chvilek pro demokracii, který vznikl v roce 2018, před pěti lety. A ani jeden z těchto spolků by neměl právo navrhovat kandidáty do rad. A to už nemluvím o spolcích, které podporují třeba doučování žáků, když ty spolky vznikly během covidu, když nemohli chodit do školy, nebo které podporují pozůstalé po obětech nemoci covid, založené v posledních dvou letech.

Všechny tady tyto spolky prostě nemůžou nikoho nominovat. Požadavek na nadregionální působnost navrhujících subjektů mohla vypadat pro celostátní působnost jako poměrně dobrý záměr, ale je třeba mít na zřeteli, že veřejnoprávní média mají zákonem dané povinnosti v regionech a že se prokazatelně rozdíly mezi kraji zvyšují, a to měřeno podle ekonomických a společenských, politických, sociálních indikátorů. Pokud si podrobně vyslechneme veřejná slyšení kandidátů na členy rad za dva roky, tak je to jeden z často se opakujících motivů, což bychom k prostorovému rozmístění kandidátů neměli přehlížet. Naopak asi bychom na to měli třeba klást důraz. Je to cenný zdroj informací o vnímání veřejnoprávních médií právě u lidí, kteří žijí v regionech. Je třeba si také uvědomit, že média veřejné služby mají možnost regionální rozdíly stírat, což se zatím moc nedaří, i když to se vracíme k úpravě a definici veřejné služby, což nás čeká - doufám - v některém z budoucích seminářů volebního výboru.

No a samozřejmě zde byl požadavek zapojit do volby členů rady také Senát. I nad tím jsem kroutil hlavou. Jednalo by se o jediný případ, kdy členy nějakého orgánu volí dvě komory, neboť všechny ostatní kontrolní orgány volí pouze Poslanecká sněmovna, anebo pouze Senát, například ústavní soudce na návrh prezidenta republiky nebo předsedu a místopředsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů vybírá Senát a (navrhuje?) zase ke jmenování prezidentovi. Pokud bychom šli do nedávné historie, tak poslanci a senátoři společně volili prezidenta, než se této kompetence vzdali ve prospěch všech voličů, ale nikdy poslanci a senátoři současně nevolili po částech kolektivní orgán.

Smoljakův návrh se vyznačoval i tresty pro navrhovatele, pokud by navrhli nevhodnou či nezpůsobilou osobu, soudní přezkumy, a dokonce i možnost, aby skupina poslanců nebo senátorů mohla dát soudu podnět k přezkumu rozhodnutí nezávislých rad. Já nechci domýšlet, jak by soud postupoval v závislosti na tom, že by člen rady byl pro usnesení, anebo byl proti usnesení. Já to v této debatě zmiňuji záměrně, aby bylo zřejmé, co ještě nedávno leželo na stole a jak si někteří představují kontrolu poslanců a senátorů nad členy rad veřejnoprávních médií.

Naše hnutí ANO je ve Sněmovně tři volební období a nikdy nic podobného takto skandálního nenavrhovalo. Nebo mě teď napadá letošní tragikomická situace s bonusem pro generálního ředitele. Radní by měli podle kritérií schválit sníženou odměnu, ale protože pro schválení takového usnesení se nenajde dost hlasů, tak generální ředitel získá celý bonus. Už to, že nějaká smlouva na bonus počítá s pasivitou, nečinností nebo nedostatkem hlasů pro, je zkrátka nemravné. A teď si představte, že by do toho návrhu skupiny poslanců nebo senátorů vstoupil soud. To by bylo zajímavé, ale díky aktivitě poslanců Jana Laciny, zpravodaje tady tohoto tisku z hnutí STAN, který se angažuje ve vyplacení plné odměny za rok 2020 pro Petra Dvořáka, se možná nějakého soudního jednání ještě dočkáme.

Samozřejmě, že jsme byli svědky, a to v Ostravě v rámci volebního výboru, kdy nebyla schválena zpráva o činnosti České televize za uplynulý rok, a to ne proto, že by se nesouhlasilo s činností České televize, kterou ona provádí z hlediska své tvorby, z hlediska toho, jakým způsobem financuje různé seriály a de facto celý svůj program, ale nebyla schválena vládní koalicí absolutně skandálně jenom proto, že nebyl v plné výši vyplacen bonus generálnímu řediteli, poněvadž tato vládní koalice to měla za protizákonné.

Takže tady Rada České televize udělá podle vládní koalice něco, co je v rozporu se zákonem, což může rozhodnout jenom soud, a proto si vezme jako rukojmí všechny zaměstnance České televize pro to a souhlasí s tím, samozřejmě s tou zprávou, a tu zprávu o činnosti prostě neodsouhlasí, na to negativní stanovisko. To je prostě absolutně neuvěřitelné a je to jenom důkazem toho, jaké mocenské ambice tato vládní pětikoalice má, a to neříkám u všech poslanců, protože všichni poslanci samozřejmě vůbec neví, co se děje. Ale je tady pár aktivistických poslanců, kteří si prostě tu pětikoalici v rámci zákonů o České televizi a Českém rozhlase vodí, a to bohužel musím říct, i včetně pana ministra kultury Baxy.