Stát dnes bez zodpovědnosti plánuje za města – odtržen od jejich reality a potřeb. To je klíčové změnit, aby města jako motory ekonomiky prosperovala. Stát o to ale evidentně nestojí, v návrhu zákona se zkušenosti a potřeby velkých měst vůbec neprojevují.

Budoucnost je ve městech

Ať chceme nebo ne, ve městech na celém světě bude žít do roku 2050 přibližně 70 % všech obyvatel (dnes 55 %). V Evropě je to dnes 74 % a v roce 2050 očekáváme cca 84 %. Role měst bude stále důležitější. Města jsou a budou motory ekonomiky a ve své flexibilitě dávno předčila formu národních států. Moudré státy naslouchají tomu, co města trápí a snaží se jim vyjít vstříc. Vydělávají na tom. Pokud budou ekonomicky prosperovat velká města ČR, budou zároveň s nimi prosperovat i okolní regiony. Je to společný veřejný zájem.

Města jsou různorodá a mají specifické potřeby

Podobně jako není jeden univerzální pacient s jednou univerzální diagnózou a léčbou, tak není jedna ideální univerzální obec, ale pestrá škála měst a obcí. Ministerstvo zdravotnictví to chápe, Ministerstvo pro místní rozvoj ne – vytváří pravidla pro ideální univerzální obec a nutí tuto „jednotnou léčbu“ všem bez ohledu na diagnózu. Tento koncept již zkrachoval, nepřinesl žádné pozitivní výsledky, ale nekonečné byrokratické tahanice a klesající kvalitu života ve městech. Přesto nový stavební zákon stávající nefunkční systém zachovává a utvrzuje.

Konec Pražských stavebních předpisů

Jedním z konkrétních problémů návrhu jsou „univerzální“ stavební předpisy. Praha může díky vlastním stavebním předpisům utvářet kompaktní město krátkých vzdáleností. Městské (Pražské) stavební předpisy se věnují specifickým problémům města, spojených zejména s rozpadem městské struktury a expanzí města do krajiny. Umožňují vytvářet kompaktní obytné čtvrti, jako jsou populární Vinohrady, Letná nebo Dejvice. O možnost formulování vlastních stavebních předpisů podle reálných potřeb usilují i ostatní města. Nový stavební zákon to odmítá, zavádí jednotný celostátní předpis a připouští jen omezenou a prakticky nepoužitelnou možnost odchylek v územním plánu. V případě chystaných pražských čtvrtí na stávajících brownfieldech, jako jsou Bubny-Zátory či Nákladové nádraží Žižkov jsou tímto přístupem ohroženy investiční projekty za stovky miliard korun.

Jaké jsou problémy nového návrhu stavebního zákona v kostce?

1. Nový stavební zákon ignoruje různé potřeby měst a obcí, je neflexibilní. Veškeré obce hází do jednoho pytle. Nerozlišuje mezi malou obcí a velkým městem ačkoli je asi všem jasné, že tato sídla je nutné plánovat odlišně. Neumožňuje městům plánovat, tak jak sama potřebují a nepodporuje společné plánování přesahující administrativně určené hranice.
2. Nový stavební zákon je příliš byrokratický a nezrychlí procesy. Všichni si stěžovali na složitost stávajícího zákona. Ten nový má ale ještě více paragrafů. Byrokratické překážky neodstraňuje, ale pouze schovává či přesouvá jinam – například z územních řízení do územních plánů. Výsledkem tedy těžko může být zrychlení.
3. Nový stavební zákon brzdí ekonomiku. Jeho klíčovým přínosem má být rychlost povolování staveb. Pro města je ale klíčová rychlost (a kvalita) plánování. Právě v této sféře stát nejvíce svazuje ruce městům, která táhnou ekonomiku státu. Nedovoluje jim mít vlastní pravidla, jako například Pražské stavební předpisy, které zákon navrhuje zrušit. Vytváří města těžkopádná a slabá. Jde v podstatě o micromanagement ze strany státu. Žádná prosperující firma tento princip neuplatňuje. Snaha státu mít pod dohledem každý obrubník je nesmyslná. Rozvoj území patří v Evropě do výhradní kompetence samospráv.

Jaká řešení navrhují města?

1. Doplnění paragrafu o tom, že statutární města mohou mít vlastní městské stavební předpisy. Ministerstvo je totiž odtrženo od denní agendy a reality měst a nemůže umět tato pravidla správně nastavit. A ze stejných důvodů by městům mělo umožnit mít územní plány, které budou odpovídat jejich potřebám a nenastavovat pravidla na „univerzální ideální obec“, jak je tomu dnes. Je to nesmyslný experiment a je hloupost v něm pokračovat.
2. Všechny procesy územního plánování si řídí sama města, neřídí je stát jako doposud. Přinese to jak zrychlení a zefektivnění celého procesu, tak i zkvalitnění vystavěného prostředí.
3. Ponechat možnost dokončit již rozdělanou práci na územních plánech největších českých měst. Města jako Praha, Brno nebo Liberec by pak nemusela zahodit několikaletou práci a znovu přepravovávat klíčové dokumenty.