Proto by si měli daňoví poplatníci ujasnit, co vlastně v rámci nakládání se svými financemi chtějí. Uchovávat za každou cenu dlouhodobý stav, nebo připustit razantnější zákrok a rozbití stereotypů? Začněme tím, že každá investice v podobě stavby (dům, panelák, most) má svoji životnost. Jako příklad uvedu jadernou elektrárnu Dukovany. V případě této stavby je životnost třicet let. Po jejím uplynutí je nezbytné, aby investor, v tomto konkrétním případě společnost ČEZ, rozhodl, zdali má cenu investovat za účelem prodloužení životnosti své investice dejme tomu o dalších dvacet let, několik miliard. Nebo podnik rovnou zavřít. Když to poněkud přeženu, v této chvíli má ČEZ štěstí rekonstrukce je za námi, leč za dalších padesát let bude moci přijít někdo z angažovaných s tím, že se v případě Dukovan jedná například o národní kulturní (nebo technickou) památku. Majitel a investor proto bude muset v rámci modernizace své investice podstoupit řadu úmorných jednání, aby musel v případě úspěchu postupovat podle přesně stanovených, leč realitě mnohdy silně vzdálených podmínek.

A to ještě bude mít ČEZ výhodu v tom, že se při stavbě Dukovan, alespoň v to pevně doufám, nešetřilo cementem ani zdaleka tak, jako tomu bylo v roce 1928 při stavbě Libeňského mostu. Hodnocení typů konstrukcí nechám jiným, ostatně, paní radní městské části Praha 7 Lenka Burgerová (Praha 7 sobě) je architektkou a v této problematice se orientuje nepochybně mnohem lépe, než je tomu v mém případě. Zároveň ovšem člověk nemusí být zrovna velkým odborníkem v oblasti stavebnictví, aby věděl, že pokud se základy drolí, je nejlépe stavbu, v tomto konkrétním případě most zbourat a postavit nový. Z pozice laika si troufám odhadovat, že možná ještě existuje varianta v podobě rozebrání mostu, uskladnění originálního materiálu, vybudování nových základů a znovu postavení původní varianty.

Obávám se ovšem, že pokud budeme v tomto případě postupovat dle originální stavařské receptury staré devadesát let, možná tím uspokojíme památkáře, leč zaděláme na problémy dalším generacím, neboť základy se po nějaké době začnou rozpadat, jako je tomu dnes. A rovněž si nejsem jista,zdali starý most na nových základech splňuje veškeré nároky kulturně angažovaných. Navíc, kdo ví, jak by na změnu základů reagovali italští „odborníci“ importovaní do Prahy odpůrci rekonstrukce, kteří přispěchali s objevným konstatováním, že Libeňský most je hezký.