95 tisíc korun. Měsíčně. To je suma, kterou si mnozí Češi nevydělají ani za čtvrt roku. S přihlédnutím k současné inflaci, cenám bydlení a životním nákladům je to suma, která by nejedné rodině slušně pokryla všechny výdaje. Ale v tomto případě půjde o "příspěvek na reprezentaci".

O jakou reprezentaci jde? O občasné vystoupení na zahraničních návštěvách, kde první dáma potřese rukou dalším manželkám či manželům světových lídrů? Nebo snad o přítomnost na recepcích a plesech, kde bude neviditelně vedle svého manžela? Nebo snad o účast na charitativních akcích, které dohánějí to, co stát v čele s prezidentem zanedbal a nejslabším občanům nezaplatil?

Když si představíme, že by tato "kompenzace" za její účast na společenských událostech měla platit po celé volební období prezidenta Pavla, dostáváme se k poměrně absurdním číslům. Za pět let by taková suma mohla snadno dosáhnout více než pěti milionů korun. Dnes zřejmě nevadí, že část našich daní půjde na plat někomu, jehož hlavní kvalifikace na tuto roli je, že je profesionální „manželka prezidenta“.

Ale abychom nezapomněli, paní Pavlová není žádnou novickou na poli reprezentace. Studovala Vojenskou akademii, jež byla prestižní institucí, připravující kádry socialistické armády. V repre by tedy paní Pavlová mohla mít zkušenosti. Pokud bychom chtěli být ironickými, mohli bychom říci, že s ohledem na její vzdělání by si možná zasloužila mít zaplacenou také vojenskou uniformu. A s ní i nějaký oficiální úřad.

Co přesně vlastně symbolizuje tato role, jaký úřad? V moderní demokracii bychom možná měli přemýšlet o tom, zda potřebujeme instituci první dámy vůbec udržovat – a za takové peníze. To nás vede k otázce, zda nelze tuto roli pochopit ještě jinak, kreativně, na odlehčení, abychom neupadli do deprese.