Od počátku 90. let, kdy došlo k nevídanému a v celosvětovém měřítku bezprecedentnímu odstátnění celé naší ekonomiky (s výjimkou státních podílů ve firmách typu ČEZ atd.), se média a různé tehdy opoziční kruhy plnily varováním před rozsahem a formou této transformace. Ale zkusme se na to podívat optikou normálního občana. Poprvé v životě (už během malé privatizace) pocítil příležitost být svým pánem, začít podnikat na vlastní konto, nebýt námezdní silou státního korporátu. To v důsledku odstartovalo vznik a růst sebevědomější střední třídy, zejména v hospodářství. Naše země (na rozdíl od NDR, Polska či Maďarska) už dávno zapomněla, co je to soukromý švec, automechanik, opravář televizí, cukrář, majitel prodejny s běžným zbožím – od zeleniny po ledničky. Právě na těchto lidech stojí skutečně svobodná, důstojná a spravedlivá společnost. Na lidech, kteří jdou do rizika, ale s hlavou vztyčenou. Investují ze svého, a proto mají k výsledku takového činění mnohem větší osobní vztah a odpovědnost než pouhý zaměstnanec. Na tomto pilíři jsme si slibovali vystavět náš „kapitalismus s lidskou tváří“. A to i za cenu mnohasetprocentních cenových skoků u zboží denní potřeby – potravin, oděvů atd. Tehdy se říkalo: utáhněte si opasky, bude líp (odkud ta dvě slova dnes známe?) A občané si opasky utáhli, protože věřili v budoucnost plnou nedějných slibů.

Čas trhnul oponou a všechno je jinak. Covidová pandemie odhalila skutečnou tvář toho pazdrátského administrativního pseudokapitalismu, který je zde dnes provozován. Vládní opatření se neřídí potřebami obyvatel, nýbrž přáními překupníků s covidovou artilerií - rouškami, respirátory anebo testovacími sadami. A v celoevropském měřítku pak s vakcínami. Ten multibilionový kšeft, který z toho mají mezinárodní farmafirmy si asi těžko kdo z nás umí v reálu představit. Ale jinak, než právě jím, nelze vysvětlit ty neprůhledné, ze všech stran prostřelované protichůdné argumenty ve prospěch či neprospěch té či oné vakcíny. Není jiné logické vysvětlení, než že je eurounijní vrchnost nějakým hodně tučným všimným navázána na výrobce či distributory některých vybraných vakcín. A navenek se to ještě falešně lakuje jakýmsi geopolitickým bojem (tažení proti ruské nebo čínské vakcíně, zdržování dodávek těch „ideově správných“ vakcín ze západu).

To je ta navenek nejviditelnější část problému. Jednotlivé státy jdou na hospodářský hunt už jen tím, jak vyplácejí za předražené covidové rekvizity (viz respirátory za 777 Kč) z veřejných peněz, čehož důsledkem bude (už je vznik desítek nových miliardářů) vyhladovění zejména sociálních sektorů a na konci všeho ty potištěné papíry, jimž budeme říkat peníze, budou kryty jen sprostotou a bezohledností těch, kdo rozhodují. Tedy vlády. Jenomže – vrací se otázka z úvodu článku: opravdu jsme si toto zasloužili?

A nedosti na tom. Díky covidu a především opatřením vlády, která cíleně pozavírala desítky tisíc živností a mnoho podniků přivedla ke krachu, se totiž v ČR otevřela podobná bonanza, jaká zde byla začátkem devadesátých let. Za oněch třicet let „svobody“ se totiž kupní síla obyvatel a to včetně tzv. střední třídy, moc nezvedla. Nyní po drtivém dopadu proticovidových opatření, srovnatelnými s hospodářskými škodami, které na ČR napáchala 2. světová válka (i když ta na to měla 6 let, covid a naše současná vláda to zmákly za pouhý rok), se objevila spousta zajímavých podniků lacino na prodej. Jde o hotely, ski areály a podobné provozy, které díky omezení přišly o zákazníky, zatímco fixní náklady dál běží. Nyní podobné podniky, přinucené k prodeji pod hrozbou oprátky exekucí, za hubičku skupují převážně (opět) zahraniční investoři.

Ale nejde zdaleka jen o restaurační, ubytovací a volnočasová zařízení. Mezi lidmi koluje už dlouho toto sofisma: jestliže vláda pozavírá drobné obchody (třeba se spotřebním zbožím), kde se potkají dva tři zákazníci, a ponechá v plném proudu supermarkety plné stovek lidí s poukazem, že v prvním případě hrozí nákaza, pak to má znamenat, že v druhém nikoli? S čím to srovnat? Zakáže vláda individuální jízdu na kole či na motorce a donutí všechny jezdit narvanou tramvají číslo 3 nebo 9, tělo na tělo, virus na virus? To přece nedává smysl…

Ale dává. Postupnou likvidací drobného podnikání přejde veškerá zátěž (resp. výtěžek) maloobchodu na (nadnárodní) řetězce. Neznám člověka, který by si z toho neodvodil prostou odpověď na otázku, koho se tu tedy naše vláda bojí? Ševce nebo řezníka jistě ne. Ale žoků peněz na účtech neviditelných vlastníků korporátů, to jistě.

Tak takovou vládu jsme si snad nezasloužili. Ale při pohledu na celou koaliční a většinu opoziční scény nemám dojem, že by si to byť jediná z těch naprázdno mluvících hlav uvědomila či jen vůbec připustila. Budou volby. Ani tentokrát v nich nepůjde o to, vrátit občanovi jakž takž snesitelnou hmotnou úroveň nebo snad ono sebevědomí a důvěru v budoucnost. Bojím se však, a rétorická cvičení většiny našich politických elit mi to jen potvrzují, že jim  půjde jen a pouze o to být blíže k těm balíkům peněz a zakázek. Třeba včetně toho všimného.

Cožpak se tomu občané nedokážou postavit? Nebo si už zvykli na to, že se vrátil socialismus s nelidskou tváří, všechno jim vezme a udělá z nich opět pouhé námezdníky? Pak by možná platilo to heslo s národem a vládou, již si zaslouží.

Stojíme nyní před největší ekonomickou -  i společenskou a strukturální změnou od roků 1948 a 1989. Před zásadní restrukturalizací ekonomických odvětví, kdy některá budou expandovat a jiná zaniknou. Včetně spousty pracovních míst v nich. Jak zareaguje stát? Liknavost a nečinnost v této věci může mít katastrofální dopady. Buďme však realisty a neočekávejme zázraky.

Zároveň to může být šance. Šance pro návrat k silné národní a státní ekonomice., která už tu kdysi byla a kterou jsme si nechali ukrást. Což zároveň znamená návrat k silnému a bohatšímu státu, který díky tomu může být suverénnější v rozhodování a nikoli jen závislá kolonie EU.

Ony hotely, restaurace a další podniky přece nemusí kupovat zahraniční spekulanti  a nadnárodní globální společnosti. Může je koupit český stát. A pak je provozovat za rozumné ceny jejich služeb a zaměstnávat v nich české občany.

Totéž může platit o trhu s nemovitostmi, zejména s byty, kdy jde o šanci, jak bydlení, tuto základní komoditu a právo, vrátit lidem za dostupný peníz.

To by udělal rozumný hospodář. Jenže, jako většina podobných projektů neočekávám, že by prošel. Proč? Protože se nedá ukrást, vytunelovat, zneužít…prostě na takovém hospodaření nikdo přes noc závratně nezbohatne. A tak si raději náš stát bude dále půjčovat další bambiliony na nákupy předražených vakcín, roušek a bude to zdůvodňovat nutností výplat kompenzací.

Ano, máme takovou vládu, jakou si naši občané zvolili a jakou si zaslouží. Obviňovat za takový stav můžeme jen sami sebe.

Tato krize je i šancí. Využijeme ji?