Vážené dámy, vážení pánové, vážení členové vlády.

Náš postoj k přijetí Severní Makedonie do NATO jsem nastínil již během prvního čtení. Dnes bych rád tyto okolnosti rozebral trošku podrobněji. Ona totiž ta věc není tak jednoduchá, jak vypadá na první pohled, a považujeme za svoji povinnost, nás poslanců, upozornit na všechny aspekty, dokud je čas. Rád bych zdůraznil, že postoj nás, poslanců SPD, i postoj České Republiky k republice Severní Makedonie je a byl přátelský. Chováme velký respekt k tomu, jak se vypořádala s nelehkým dědictvím rozpadu Jugoslávie a se všemi peripetiemi vývoje na západním Balkáně od té doby. Obdivujeme také její nesmlouvavý a velmi konkrétní boj proti nelegální migraci, kde nese tíhu jedné z hlavních migračních tras. Jsme toho názoru, že máme a musíme Severní Makedonii pomáhat. A podle našeho názoru bychom jí mohli pomáhat víc, silněji a efektivněji než dosud.

Otázkou je, jestli takovou pomocí bude naše podpora jejího vstupu do NATO. O tom máme pochybnosti. Stojí za to připomenout, že vstup Severní Makedonie do NATO dosud neratifikovalo více států kromě České republiky, takže náš rezervovaný postoj by rozhodně neohrozil termín vstupu, protože se na nás nečeká. Nevisí to prostě jenom na České republice. Česká republika se vždycky k Makedonii chovala kolegiálně a přátelsky. Bylo to Řecko, které skoro 30 let blokovalo jakoukoliv možnost vstupu do NATO, a proto jsme všichni uvítali Prespanskou dohodu, která byla přijata mezi Řeckem a Makedonií o změně názvu na Severní Makedonii, které prolomila tuto blokaci.

Nicméně, jak už jsem řekl ve svém projevu během prvního čtení, v řeckém parlamentu Prespanská dohoda prošla většinou pouhých tří hlasů. Navíc je odmítaná zhruba polovinou řecké populace, a to někdy velmi emotivně. Víme, že v době hlasování proti ní v Aténách probíhaly rozsáhlé demonstrace. Ve vztahu k Prespanské smlouvě je rozdělena i makedonská společnost a politická scéna. Současná opozice označuje smlouvu jako protiústavní, příslušné parlamentní hlasování blokovala. Je tedy otázkou, jak se opozice zachová v případě, že v budoucnu převezme exekutivní moc. A s ohledem na tyto okolnosti a perspektivy je skutečně obtížné hovořit o nějaké stabilitě v řecko-makedonských vztazích. Pro jakoukoliv alianci nemůže být nic horšího nez napjaté vztahy mezi jejími členy, zejména jsou-li negativně zatíženy historickými resentimenty a pocity vzájemných křivd. Známe v moderních dějinách několik takových případů, například Severní Kypr a víme, k čemu také napětí může vést a kam až může eskalovat. V takovém případě by totiž byla zcela nabourána základní idea i účel existence NATO, které je úzce spjato s důvěrou mezi jednotlivými partnery.

Podívejme se na vnitřní situaci v Makedonii a v jejím blízkém okolí. Téměř třetinu makedonské populace tvoří etničtí Albánci, kteří se netají, že jejich dlouhodobým cílem je nejenom široká autonomie, ale i případné odtržení od Severní Makedonie a následné spojení s Kosovem i s Albánií a vytvoření takzvané Velké Albánie. A zde se nejedná pouze o verbální proklamace. Už v roce 1992 krátce po vzniku samostatné Makedonie například radikální křídlo albánské menšiny zorganizovalo referendum, ve kterém 90 % albánských obyvatel se vyjádřilo pro nezávislost a vyhlásili nelegální autonomní republiku Iliridu.