Nelze říci, že by to ani dnes nebyla pravda. Stačí se podívat na americké prsty v tzv. arabském jaru, ve válce v Sýrii, přepadení Iráku, nekonečné válce v Afghánistánu a mnoha dalších místech. Někdejší prezident USA Barack Obama zdědil po svém předchůdci čtyři válečné konflikty, v nichž nějakou formou byly USA angažovány, a svému nástupci jich předal osm. Což je nejvíc, kolik kdy americký prezident během svého panování vedl. Poněkud bizarní pointou je, že Obama byl zároveň jediným americkým prezidentem, který dostal Nobelovu cenu míru, a to jen pár měsíců po své inauguraci. Formulace oficiálního zdůvodnění trochu připomíná někdejší styl redaktorů Rudého práva: „za mimořádné snahy řešit problémy s důrazem na právo a dialog."Cenu převzal krátce poté, co oznámil vyslání dalších 30 tisíc mužů do Afghánistánu, během přebírání ceny ve svém projevu hájil tzv. spravedlivou válku. A např. jen do Saudské Arábie, země, která je vyhlášená bezprecedentním porušováním lidských práv a uplatňováním těch nejsadističtějších islámských trestů (kamenování, utětí ruky, bičování, stovky poprav ročně) dodala Obamova Amerika zbraně v celkové hodnotě 110 miliard dolarů, například na saudskoarabskou intervenci do Jemenu.

Mimochodem, dovětek pro naše lidskoprávníky– tentýž Obama při setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem během návštěvy Číny v listopadu 2014 prohlásil, že Spojené státy uznávají, že Tibet je nedílnou součástí Číny a nepodporují nezávislost Tibetu. V červnu 2016 při setkání s dalajlámou Obama znovu zopakoval, že Spojené státy považují Tibet za součást Číny. To jen pro ilustraci.

Proč tyto historické příběhy připomínat? Protože politické pokrytectví, jehož byl Obama typickým a špičkovým představitelem, nachází zdatné následníky i v Evropě. Čelní funkcionáři EU, jíž se v Rusku přiléhavě říká jevrosojuz, se předhánějí v neustálém mentorování těch, kteří jim nejsou po vůli. Donald Tusk poté, co prohrál své politické ambice doma v Polsku, posílá už řadu let z unijních škamen na Polsko jedno obvinění za druhým. Tu kvůli zákonu o soudech, tu kvůli veřejnoprávní televizi, možná časem navrhne i směrnici, podle níž se Poláci budou muset místo k Bohu modlit k Alláhovi. Od Bruselu se dá čekat cokoli.

Velkou „hrdinkou“ je také „naše“ eurokomisařka Věra Jourová. Ta se pasovala na největší bojovnici proti svobodě slova, za cenzuru internetu a vytěsnění jakékoli názorové opozice. Už když do funkce před lety nastupovala, dala jasně vědět, že v EK nezastupuje Česko, nýbrž „Evropu“. Zde jsou ty uvozovky plně na místě. Jakou Evropu totiž podle svého mínění a činů „zastupuje“ Jourová? Evropu lží, pokrytectví, nesvobody, umlčování, denunciací, Evropu tolik podobnou Oceánii z Orwellovy knihy 1984. Jen vzpomeňme: „Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla“. To jsou slova, která by si dnešní Evropská unie mohla hrdě – a podle skutečnosti – vetknout na svůj štít.