Kdo vlastně byl Ludvík Svoboda, nejmladším generacím již dnes téměř neznámý, anebo vnímaný pouze prizmatem značně pokřiveného a zpolitizovaného historického výkladu – a co všechno tento výjimečný muž pro náš stát vykonal?

Legionář

Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v obci Hroznatín na Vysočině. Po vystudování zemědělské školy a krátké pracovní praxi ve vinařství v Rakousku, byl odveden na ruskou frontu první světové války, kde v září roku 1915 přešel do ruského zajetí a poté se přihlásil do vznikajících československých legií. Byl tedy legionářem, jedním z těch, kteří mají zásadní zásluhu už o samotný vznik suverénního a samostatného československého státu. Byl také přímým účastníkem nejslavnějších legionářských bitev - u Zborova a u Bachmače - a zúčastnil se taktéž bojů o transsibiřskoou magistrálu. První světovou válku končil v hodnosti kapitána.

První republika a odchod do odboje

Po válce, ve svobodném Československu, se nejprve ujal rodinného hospodářství. V roce 1921 se zúčastnil mobilizace, která následovala jako reakce na pokus sesazeného habsburského císaře Karla získat moc v Maďarsku. Poté již zůstal v československé armádě jako profesionální důstojník. Několik let sloužil například na Podkarpatské Rusi, potom přednášel na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1934 byl už povýšen na podplukovníka.

Po mnichovské zradě Československa ze strany západních spojenců armádu opustil a jeho dům v Kroměříži se stal útočištěm českých uprchlíků vyhnaných z pohraničních oblastí zabraných Německem předky dnešních pohlavárů sudetoněmeckého landsmanschaftu, kteří v současnosti podnikají „spanilé“ jízdy do našeho pohraničí a někteří starostové, i vrcholní celostátní politici, jim přitom poklonkují.

V této souvislosti je důležité zmínit i to, že Svobodova manželka Irena a jeho tehdy ještě velmi mladá dcera Zoe, která se narodila v roce 1925 – a dodnes je to velmi aktivní a čilá dáma, která je tu naštěstí s námi jako živé svědomí proti pronacistickým přepisovatelům naší historie - významně pomáhaly protinacistickému odboji. Několika skupinám důstojníků pomohly odejít za hranice, v jejich kroměřížském domě schovávaly výsadky exilových parašutistů včetně vysílaček.

Více než tři roky se obě tyto ženy pohybovaly po úkrytech po celé Moravě, zatímco německé okupační orgány se mstily na jejich příbuzných, kteří se jim dostali do rukou. Popravena tak byla matka paní Svobodové, oba její bratři, i teprve sedmnáctiletý syn Ludvíka a Ireny Svobodových Mirek. A rovněž tak i synovec Ludvíka Svobody. Jejich dalších patnáct příbuzných bylo uvězněno.

Po vzniku Protektorátu Ludvík Svoboda nejprve organizoval domácí odboj, ale už v červnu roku 1939 odešel ilegálně do Polska. Po jeho pádu převedl skupinu asi 700 našich vojáků do Sovětského svazu.

Válečný velitel na východní frontě

V letech 1939 – 1941 se snažil dosáhnout toho, aby těmto československým vojákům bylo umožněno odjet bojovat nejprve do Francie a poté do Velké Británie. Po napadení Sovětského svazu Německem se situace změnila a vznikla možnost ustavit samostatnou československou vojenskou jednotku přímo v Sovětském svazu.