Dnes jsem pronesl projev na pietě v pražských ruzyňských kasárnách na připomínku devíti povražděných studentských vůdců ze 17. 11. 1939. I když to byla akce stranou pozornosti masmédií, pro mne byla důležitou připomínkou mladých životů, zmařených bestiálním režimem německé okupační moci. Správně Tomio Okamura připomněl, že Německo stále dluží Československu, respektive následnickým státům, válečné reparace. Zmínil 343 tisíc československých životů, zmařených za války, které ale nezahrnují ty, jejichž životy vyhasly po válce v důsledku válečných útrap, věznění, otrocké práce nebo podvýživy, způsobených okupanty. Já bych ještě doplnil cca devadesát životů Čechoslováků, pobitých v pohraničí henleinovskými ordnery. Co jsem řekl:

Ne přepisování historie!

Období počínající podpisem Mnichovské dohody na sklonku září roku 1938 a zejména ten jeho úsek, který následoval po zahájení přímé německé okupace českých zemí, je jednoznačně nejtragičtější etapou našich novodobých dějin, a to bez ohledu na současné snahy některých kruhů a skupin o přepisování historie. Beze zbytku platí, že všichni ti, kteří se v té době jakýmkoli způsobem postavili okupační moci, ať již jakýmkoli způsobem pomáhali jejím nepřátelům a oponentům, anebo osobám touto mocí pronásledovaným, si zaslouží naši neskonalou a nehynoucí úctu a vděk. Dne 28. října 1939, v den výročí založení samostatného československého státu, proběhly v okupované Praze protinacistické demonstrace a nepokoje. Demonstrace byly nacisty tvrdě potlačeny. V Praze, v Žitné ulici, byl během těchto zásahů postřelen a zraněn student Jan Opletal. Následně, 11. listopadu, zemřel v nemocnici. Během téže demonstrace byl zastřelen taktéž pekařský pomocník Václav Sedláček, který zemřel již během převozu do nemocnice.

Sonderbehandlung je synonymem hrůzy

Po pohřbu Jana Oletala bylo více než 1200 studentů bylo obratem posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět studentů a funkcionářů studentských organizací bylo 17. listopadu popraveno. Poprvé na území protektorátu byla tehdy použita nacistická metoda tzv. Sonderbehandlung, což je, přes eufemisticky znějící český překlad „zvláštní zacházení“, synonymum pro likvidaci člověka bez soudu. Pro trvalou připomínku této tragické události byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodní unií studentů Mezinárodním dnem studentstva. Roku 1996 byl Janu Opletalovi in memoriam prezidentem republiky propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy. Devět studentů a funkcionářů studentských organizací, kteří byli popraveni v přímé spojitosti se smrtí Jana Opletala a následnými represáliemi nacistů vůči našemu obyvatelstvu, neobdrželo dosud, jako výraz úcty, od českého státu žádné ocenění. Proti zvůli u příslušných úřadů přitom do poslední možné chvíle protestovali a prakticky všichni vyvíjeli příkladné vlastenecké či odbojové aktivity.

Měli své sny a naděje

Byli to lidé, vlastenci, kteří měli svá jména, své tváře, své rodiny, přátele, své sny a naděje. Ačkoliv byli profesně, věkově, svým původem, vírou a politickým přesvědčením různorodí, to, co je spojovalo, bylo společné. Byla to odvaha bojovat proti společnému nepříteli a položit i život za zájmy svého národa a státu. Zvláště v dnešní rozpolcené době je naprosto zásadní si to připomenout. Je nepřijatelné a ostudné, že dnešní mladá, ale možná už ani střední generace, nezná jména, tváře a ani příběhy těchto hrdinů, padlých v zájmu záchrany Československé republiky. Je ostudné, že nejsou připomínáni s náležitou úctou, a to nejen jako jednotlivé osobnosti, ale i jako symboly vlastenectví, jednoty národa v těžké chvíli, nepoddajnosti, odboje a hrdinství československého národa. Jde o hodnoty, které dnes čelí ohromnému tlaku, aby byly potlačeny a bagatelizovány ve jménu multikulturní odnárodnělé Evropy. To nemůžeme připustit.

Chci proto připomenout povražděné vlastence, připomenout jejich památku a vyslovit tak přání důstojně dostát jejich odkazu ochrany národa a státu. Byli to: