Po roce 1989 se vyčleňovaly z přímého finančního dohledu rezortu kultury různá kulturní zařízení, divadla přecházela pod působnost měst, která převzala i starost o jejich financování, občas i za pomoci příslušných krajů. Ve „vlastnictví“ MK zůstaly jen jím řízené tzv. národní kulturní instituce, např. Národní galerie, Národní divadlo, Památník národního písemnictví či Národní knihovna. Ty jsou hrazeny přímo z rozpočtu MK. Přináší to samosebou rozmanitá rizika a podezření. Vzpomeňme na tolik diskutovanou a dodnes nejasnou volbu ředitele Národního divadla Jana Buriana, který neprošel žádným konkursem, nepředložil někdejší ministryni Hanákové slíbenou koncepci a chová se v ND, jako by mu patřilo. Stačí se zeptat tamních zaměstnanců. Nebo nekonečné trylky kolem podivuhodného působení generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta (za práci, za kterou pobíral manažerský plat, si připlácel zhruba stejné peníze jako externí kurátor). Takových příběhů bychom našli víc. Ale o ně teď nejde v první řadě.

Vláda před pár dny schválila údajně první balíček na záchranu kultury, který jí předložil ministr kultury Lubomír Zaorálek v souvislosti s pandemií koronaviru, která má výrazný dopad zejména na oblast kultury. Celkový objem peněz tohoto programu je 1,07 mld. Kč. Podívejme se, jak s nimi ministr chce naložit.

Značný balík – 440 milionů – má jít subjektům tzv. nezávislé umělecké scény, žijící primárně z celoročních dotačních okruhů (mj. i z MK). O podporu Ministerstva kultury tak bude moci žádat organizace, která byla alespoň jednou za poslední tři roky (2018-2020) úspěšná v dotačním řízení ministerstva. V překladu do lidštiny to znamená, že jen ti, kteří se již domohli státních peněz na svou činnost, mají nárok na další peníze z této sumy. Jako by tím Zaorálek řekl, že ty neziskové galerie, malá divadla a další subjekty, které dosud neprošly přes různé komise (často podezírané z různých nepotismů či „jánabráchismů“, tedy rozhodování víceméně subjektivního), jako by neměly nárok na existenci. Protože mnohaměsíční pauza v činnosti těchto zařízení je na první pohled likvidační. Pro Zaorálka to však není kultura. A pokud, pak se tyto nezávislí umělci smějí ucházet o část ze 30 milionů, určených však pouze na multimediální distribuci umělecké produkce. Tedy třeba na zřízení webovek. Jenže k čemu jsou divadlu či folklórnímu festivalu webovky, když nemají diváky, a tedy příjem ze vstupného – a jak výše psáno, MK na ně dosud zvysoka kašlalo? To zní už jako výsměch.