Je velmi dobře, že se v poslední době stává nejdůležitější otázkou naší veřejné politické diskuse téma našeho členství v Evropské unii. Pomalu, ale jistě se zvažují pozitiva a negativa tohoto členství ve vztahu k českým národním zájmům, zejména z hlediska naší budoucnosti. Jinými slovy: Jde o to, co se s námi, jako se státem a národem, stane, jestliže ve federalizující se a stále těsnější Unii, neřkuli v jejím tzv. jádru, setrváme. EU si postupně uzurpuje (i v rozporu s vlastním primárním právem) stále více kompetencí členských států, Otázka tedy nezní, co nastane, pokud z EU vystoupíme, ale co nám hrozí, když v ní zůstaneme…

Drzoun mívá krytá záda

Než se pokusím výše položenou otázku zodpovědět, pokusme se definovat si atributy existence nezávislého a samostatného státu:

• vlastní obranná a bezpečnostní politika,
• vlastní daně,
• vlastní zákony,
• vlastní vláda,
• vlastní parlament,
• vlastní finanční a fiskální politika,
• vlastní zahraniční politika,
• vlastní obchodní a celní politika.

Nyní však procházíme obdobím, kdy tyto základy státu, jeho samotné integrity, nezávislosti a svobody jeho obyvatel, jsou široce zpochybňovány nejenom vrcholnými představiteli EU, ale i tuzemskými samozvanými aktivisty. Ti šíří tzv. liberální ideologii a jsou přímo či nepřímo ve službách EU. Zmíněné beztrestné a nesmírně arogantní zpochybňování základů českého státu by samo o sobě – bez našeho členství v EU či ve skutečnosti spíše poddanství – nebylo vůbec představitelné a možné. Hlavní nebezpečí plynoucí pro Česko z členství v EU je tedy právě v tom, že uvedené nejdůležitější základní pilíře naší vlastní státnosti mohou být beztrestně postupně – a bohužel i velmi úspěšně a efektivně – systematicky podkopávány a ničeny.

Dort pečený Němci a Francouzi chutná jen jim

Direktivy EU již jednoznačně dominují nad vlastními zákony národních států, mnohdy i nad jejich ústavami. EU uplatňuje vůči národním státům (a za ně) svoji vlastní obchodní a zahraniční politiku, které se musíme podřizovat. Samostatnost národních států se rozplývá také v pozvolném přenosu pravomocí ze státních orgánů na orgány EU („Brusel“) přímo (viz např. Lisabonská smlouva) anebo nepřímo (změny způsobu hlasování z jednomyslného /právo veta/ na hlasování kvalifikovanou většinou podle počtu států a obyvatel. Zkrátka řečeno, co Němci s Francouzi „upečou“, s tím ostatní nic nezmůžou. Naše poddanství se upevňuje také systematickým zadlužováním členských států a přerodem EU v unii dlužníků, zadlužených za hranici splatitelnosti. Tím jsou členské státy také postupně zbaveny možnosti z Unie odejít. EU se z brexitu dokonale poučila a další ovečky už tak snadno nepustí…

Kde vezmou ty biliony, respektive komu?

Ve výše zmíněné souvislosti stojí za to připomenout, že český státní rozpočet v posledních 30 letech – navzdory příjmům z výprodeje, tedy „privatizace“ národního majetku – končil prakticky vždy v deficitu. Není mi tedy jasné, z jakých prostředků hodlá naše vláda rostoucí (i unijní) dluhy splácet. Jindy ostražití „liberální“ politici a ekonomové teď mlčí. Naopak, jejich frenetický potlesk zaznívá při jakékoliv zmínce o unijním novém zeleném údělu a plánovaném zeleném fondu, o migračním fondu anebo o nejnovějším dvacetibilionovém Fondu „obnovy EU“, za který máme všichni ručit. Škoda, že nezazní otázka, kde ty šílené biliony chtějí vzít, respektive komu? Odpověď by totiž mohla jejich voliče značně zneklidnit. Berou je totiž našim dětem a vnukům, jejichž budoucnost prodali na summitu Evropské rady 18. 7. 2020, když tento Fond (a související dluh a unijní dluhopis) v rámci jednání o novém víceletém finančním rámci (sedmiletý rozpočet EU) přijali. Ano, budoucnost se dá prodat, nejlépe na dluh, který se začne splácet, až ti, kteří jej ve jménu svých prebend a blahobytu nasekali, nebudou na tomto světě a jejich děti budou mít „vystaráno…

Otročit v cizích montovnách za mizerné platy

Ale co my ostatní? No, vždyť to vidíme v západní Evropě, co nás čeká, pokud se nevzepřeme. Naše děti budou dál otročit v cizích montovnách za mizerné platy, za které si za plnou cenu budou kupovat podřadné potraviny, aby s vypětím sil na konci měsíce poplatili faktury a možná nějaký ten nepříliš drahý kroužek dětem. Ulice ovládnou beztrestné gangy imigrantů, posílených islámskou ideologií, takže večerní posezení v hospůdce se zařadí na černou listinu hned vedle pohádky o Jezinkách. Když už jsme u těch Jezinek: velkohubá prohlášení německého ministra zahraničí Maase o „vynucené solidaritě“ neznamenají nic jiného, než že k nám nelegální migranty násilím potichounku „přesídlí“, když se zrovna budeme zabývat něčím jiným. Za jejich nepřijetí nám pak hodlají naúčtovat tučné pokuty. Stále si nicméně myslím, že český Smolíček by měl vzít polínko, nezvané jezinky či jeskyňky pořádně praštit přes prsty a zabouchnout vrátka. Už jenom z toho důvodu, že zlatoparohatý jelen je bůhví kde a my jsme zase na všechno sami. V zádech máme navíc tlupu zákeřných krys, které se snaží vyhryzat v zadní stěně pro jezinky díru.

22 ran ne do českého klobouku, ale přímo do hlavy

Jednotlivá nebezpečí setrvání v poddanství EU, jednoduše seřazená, mohou tedy vypadat zhruba takto:

1. Finanční provázanost a rostoucí zadlužení státu (unijní sociální pilíř, fiskální kompakt, víceletý finanční rámec a další řada dílčích smluv okrajujících naši samostatnost). Díky Bohu za českou korunu!
2. Nesmyslně nákladný Migrační fond, Zelený fond, nejasné eurodluhopisy, jejich podmínky obchodování a ručení za ně jednotlivými členskými státy.
3. Odsávání přidané hodnoty, vytvořené zde, do zahraničí a její uplatnění především v Německu, což má za následek neexistenci finančních rezerv a růstu schodku státního rozpočtu i v letech konjunktury.
4. Cenzura a selekce informací zveřejňovaných v hlavních médiích soukromých i veřejnoprávních, propaganda a prosazování liberálních nedemokratických ideologií, potlačování a dehonestace vlastenectví, národovectví, konzervativní demokracie.
5. Ovlivňování vnitřní politiky nedemokratickými nástroji, zejména politickými neziskovkami a novináři jak veřejnoprávních, tak i mnoha soukromých médií, kdy samozvaní aktivisté, financovaní z podivných a neprůhledných zdrojů, se nesmířili s výsledky demokratických voleb a to i v případě přímo zvoleného prezidenta. Vytrvale se pak snaží výsledek voleb zpochybňovat demonstracemi.
6. Kulturně neintegrovatelná migrace, vnucení tzv. „přesídlování“ migrantů, vydírání neposlušných států pohrůžkou obrovských pokut a omezení přístupu k čerpání z unijních fondů.
7. Islamizace Evropy, financovaná ze zahraničí, tolerance násilí a kriminality migrantů, tolerance vzniku uzavřených muslimských enkláv, tolerance uplatňování práva šaría vedle státních zákonů, umožňování vzniku islámských politických stran a jejich vstup do parlamentů a do vlád.
8. Tolerance válečných zločinů Turecka, jehož armáda operuje již na území minimálně čtyř suverénních států (Iráku, Sýrie, Kypru a Libye), porušování embarg na dodávky zbraní do Libye, vydírání EU Tureckem v otázce migrace a trestuhodné mlčení EU k tomu, když Turecko krade řecký a kyperský plyn.
9. Neschopnost a neochota vedení EU reagovat na krizové situace (epidemie, krize na řeckých hranicích, krize na Kypru)
10. Dvojí kvalita potravin, kdy jsou do tuzemska dováženy pod stejnou etiketou potraviny o výrazně nižší kvalitě, než jsou dodávány například do německých obchodních sítí, bez reflexe na cenu.
11. Tlak na nesmyslnou ekologizaci a elektrifikaci bez ohledu na to, že způsobuje devastaci vlastního průmyslu, dopravy a energetiky.
12. Nesmyslná argumentace na zvyšování obrovských nákladů na nesmyslné akce boje proti tzv. klimatickým změnám, které způsobuje oscilace zemské osy. Změny klimatu na planetě můžeme sledovat v geologické minulosti planety po celou dobu její existence.
13. Společná „celní a obchodní politika“, která vyhovuje zejména Německu a Francii, omezení svéprávnosti našeho státu, vznik pro nás nevýhodných smluv se třetím světem o volném obchodu, které způsobí další devastaci evropského a českého zemědělství levnými dovozy např. hovězího a drůbežího masa.
14. Devastace našeho zemědělství dotační politikou, kvóty, ztráta potravinové soběstačnosti a závislost na dotacích a dovozech evropských potravin, mnohdy diskutovatelné kvality.
15. Postupné odebírání pravomocí národním státům ať již dle Lisabonské smlouvy, nebo změnou způsobu hlasování v unijních orgánech z hlasování v souladu na hlasování kvalifikovanou většinou.
16. Genderismus, propagace LGBT, homosexuální sňatky, tzv. politická korektnost, BLM, Me Too, a další demagogie.
17. Demokracie versus „občanská společnost“, občanská, anebo lidská práva? Občanská práva na rozdíl od lidských práv totiž s sebou nesou i občanské povinnosti.
18. Bezhlavá propaganda o tzv. blahobytu v EU (ale na náš neustále rostoucí dluh, který ani naše děti nebudou schopny splatit), která úplně pomíjí veškerá rizika, která členství v EU přináší.
19. Potlačení vlastní výroby finálních produktů a prosazování montoven zahraničních firem, tzn. práce s minimální přidanou hodnotou
20. Snaha EU o vytvoření vlastních příjmů vedle standardních členských poplatků formou zavedení nových vlastních daní z finančních transakcí, uhlíkového cla, daně z nerecyklovaných plastů a digitální daně.
21. Volný pohyb osob. Ten úderný argument, kterým se ohánějí současní svazáci pod hesly jako Erasmus, svoboda cestovat na dovolenou a podobně, je jenom zástěrkou pro neomezený pohyb levných pracovních sil do montoven na našem území. Je to zločinný způsob, jakým se udržují české mzdy na stále stejně mizerné úrovni ve srovnání se západní Evropou jako před 30 lety.
22. Totalitární a nedemokratické metody uplatňované Evropskou komisí vůči menším členským státům a protiklad k řečem o nedemokratičnosti středoevropských států např. v otázkách migrace anebo postavení nevolených a samozvaných struktur mimo státní finance a licence.

Vyjmenoval jsem právě, co nám v reálu přináší členství v EU. Opravdu si ještě někdo myslí, že být členem EU po Lisabonské smlouvě je pro Česko požehnáním?