Naposledy v podání „historičky“ Markéty Pekarové Adamové, předsedkyně TOP 09, která v souvislosti s okupací českých zemí Německem v letech 1939 až 1945 hovoř dokonce o jakémsi „autonomním protektorátu“. Je to drzost a nestydatost.

Kdo zapomene na svou minulost, je nucen si ji znovu prožít

V čele skupiny poslanců hnutí SPD jsem na začátku minulého roku vypracoval a předložil novelu Zákona o státních svátcích. Stěžejním cílem tohoto návrhu je (konečně už!) také zahrnout mezi významné a památné dny českého státu 15. březen, jakožto Den památky obětí okupace českých zemí nacistickým Německem. Současně jsme též navrhli přejmenovat jiný, již stávající, český památný den, 18. červen - označovaný nyní jako Den hrdinů druhého odboje (a spojený s epochálním činem československých parašutistů v roce 1942, s likvidací kata českého národa Reinharda Heydricha) - na Den hrdinů odboje proti okupaci českých zemí Německem.

Považuji za naprosto neomluvitelné, že dosud nejsou počátek, příčiny a zásadní průvodní jevy a dopady nejtragičtější etapy moderních českých dějin, to znamená nacistické okupace a hrůzovlády v letech 1939 - 1945 na území republiky - okleštěném v důsledku mnichovské zrady západních "spojenců" - přesně pojmenovány a zařazeny mezi významné dny naší země. Dokonce v posledních letech nejsou ani prakticky veřejně připomínány. Přesně v duchu známé teze, že kdo zapomene na svou minulost, je nucen si ji znovu prožít.

Je nepřijatelné, aby se na toto období ztráty svobody a státní suverenity a plošného a cíleného německého teroru a vyvražďování občanů České republiky, zapomnělo. V období nacistické okupace bylo vyvražděno minimálně 350 000 Čechoslováků, další desetitisíce občanů zemřely následně, v důsledku válečných útrap, věznění apod. 8200 Čechů bylo na území tzv. Protektorátu popraveno na 70 tisíc českých Židů zahynulo, rukama Němců, v koncentračních táborech. Dále je nutné neustále zdůrazňovat, zejména pro ty, kdož veřejně (a nepravdivě) píší a hovoří o bojácných kolaborujících „čecháčcích“, že jen v domácím odboji zahynulo během německé okupace sto tisíc Čechů!

I proto musí být 15. březen jednoznačně a trvale připomínán - jako věčná památka těchto hrdinů a jejich obětí a jako vyjádření naší vděčnosti – za to, že oni zemřeli, abychom my mohli žít. A to tím spíše, že Zákon o státních svátcích již řadí mezi významné dny 27. červen jako Den památky obětí komunistického režimu i 21. srpen coby Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy.

V tomto kontextu je až neuvěřitelné, že, s ohledem na úctu k historické pravdě, v zákoně již dávno, 15. březen nefiguruje. Je to náš ohromný dluh vůči našim předkům i potomkům.

Proti falšování dějin!

Dalším důvodem pro navrhovanou změnu zákona je pak také stále viditelnější (a nepřípustná) snaha o přepisování dějin, zejména pak tendence směřující k relativizaci viny za druhou světovou válku a za škody napáchané německými nacisty na české zemi a českých lidech. Ruku v ruce s tím v určité části společensko-politického a mediálního spektra kráčí adorace pronacistických elementů typu banderovců a vlasovců - a tlak na likvidaci památníků osvoboditelů Československa od nacistické okupace.

Veřejným prostorem prochází kampaň snažící se nás, a zejména naši nejmladší generaci, přesvědčit o tom, že německá okupace českých zemí byla jen jednou ze standardní dějinných epizod, která náš stát postihla a která v podstatě nebyla ničím výjimečným. A že například období tzv. socialismu bylo něčím nesrovnatelně horším.

Čeští občané, vojáci i civilisté prokázali tváří v tvář nacistické okupaci mimořádné hrdinství a odvahu. V zahraničí i v domácím odboji, kde byla situace nejtěžší a kde se za účast v něm platilo životem. I proto považuji navržené změny Zákona o státních svátcích za nesmírně důležité a klíčové pro naši národní paměť. A bude nanejvýš zajímavé a poučné sledovat, jak se k nim při hlasování v Poslanecké sněmovně a v Senátu postaví každý jeden zákonodárce.