„Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč,

My jedem na Rusa nevíme proč, nevíme proč“

Tahle písnička,která zazněla ve filmu Dobrý voják Švejk, mne přiměla zamyslet se nad opětovnými snahami západu o dobytí Ruska a získání jeho zdrojů a jak tyto snahy v minulosti dopadly.

Velkopanské představy o tom, jak dobudu celý známý svět, nebo aspoň Evropu – včetně Ruska ovšem – měl v dějinách leckdo. Zmíním alespoň ty poslední doby:

V roce 1709 švédský král Karl Gutav Rehnskjold vytáhl proti Rusku a u Poltavy dostal od Rusů pod vedením Petra Velikého co proto.

V roce 1812 Napoleon obsadil většinu Evropy a za využití veškerého dobytého potenciálu zaútočil na Rusko. Dopadl, jak je známo, velmi špatně.

V roce 1915 na Rusko útočilo Rakousko-Uhersko a Německo spojené s Pruskem. No a jak na konec dopadli (navzdory veškerému průmyslovému potenciálu dosáhli Brest-Litevského míru jen díky umně rozpoutané ruské revoluci, když poslali do Ruska Lenina s jeho partou), také víme. Navíc, jako vedlejší efekt, jim vděčíme za bolševismus.

V roce 1941 Německo okupovalo a zotročilo skoro celou Evropu. Za využití veškerého průmyslového potenciálu dobytých a obsazených zemí zaútočilo na Sovětský svaz a dopadlo, jak známo, prachbídně.

Od roku Ukrajina bojuje s Ruskem za využití veškeré podpory EU a USA a k ničemu to nevede už celé 2 roky. To může vést k jediné otázce: To se ten Západ opravdu není schopen poučit?

V čem totiž tkví hlavní potíž? Když chci někoho vojensky přemoci, musím o něm něco vědět. Zejména jde-li o Rusko. To je obrovská země dlouhých dějin plných různého strádání a utrpení. Předně chudoby, a to skoro po celé dějiny, a pak také různých útoků, z nichž ty dva svrchu jmenované jsou nejznámější a nejambicióznější, a přesto neuspěly. Nepočítaly totiž s tím, co je Rusko a jeho lidé. Žádný jiný stát si nevypálil hlavní město, jako to učinil Kutuzov, aby ho nepřítel nemohl dobýt. Moskva tehdy hořela jak fakule, byla z větší části dřevěná. Proto je v ní dnes tolik budov klasicistního stylu: Moskva se znovu stavěla víceméně najednou. A také: žádný jiný národ nepoložil takovou oběť v boji za přežití tváří v tvář ohrožení, jako Rusko resp. Sovětský svaz. Počty padlých z této země se počítají na 26 milionů, což je skoro polovina všech obětí 2. světové války a boje proti nacismu. Nebýt této oběti, těžko hádat, jak by ona válka dopadla.

Navíc, Rusko má také přátele.

Jsou občas slyšet cynické poznámky ve smyslu, že v Rusku neměl lidský život nikdy valnou cenu. Myslím, že ten, kdo toto tvrdí, neví o Ruskua Rusech zhola nic.Četl jsem nedávno v nějakém literárním sborníku text nazvaný Mé Rusko. Byly v něm postřehy o ruské povaze i duši. Některé z nich tu stojí za to ocitovat, protože ladí s kontextem:

„Co je vlastně Rusko? Je to ten mužik v zastrčené chaloupce kdesi za Altajem, kterému do carsky pomalého, stovky let stejně tekoucího starosvěta vtrhnul revolucionář Nikita Michalkov, hrdina a tvůrce filmu Sibiriáda. Vešel do světnice bohatýrským krokem, sundal ze zdi kříž i s Kristem a pověsil tam portrét Stalina. Rusko je ale také rovněž ona stařena z Rasputinovy knihy Loučení s Maťorou, kterou tak úchvatně zfilmovala Larisa Šepiťková. Stařena sedí na zápraží domu, který předtím doběla vycídila, květiny na stůl nanosila, a teď sedí na staletími ohlazené lavici na zápraží a čeká, až si dům i ji vezme velká voda. Klíčovou postavou je tu Michalkovův rodný bratr, taky takový umanutý ikonoborec , hraje ho Alexej Petrenko, ten démonický obr. Přijde do vesnice, kterou má zaplavit přehrada. A nejdřív ze všeho on – komisař Všehomíra – jde vyvracet kříže a rozkopávat hroby, stojící za vsí stovky let.

Rusovi, když na to přijde, můžete vzít i Boha. Ruský Bůh je metafyzický, má mnoho tváří. Nakonec i tu Stalinovu, když na to přijde.“ (Mimochodem, o vítězství ve Velké vlastenecké válce rozhodlo i to, že Stalin nabídl ruku ke spolupráci pravoslavné církvi a opět sjednotil národ a církev. Totéž je hlavní důvod dlouhotrvající Putinovy vlády – sjednotil hodnotově 70 let revolucí rozdělený národ, vrátil se ke konzervativním hodnotám a víře a roli církvi v zemi a společnosti). „Jediné, co Rusovi sebrat nesmíte a nemůžete, jsou jeho hroby. Hrob je paměť. Je to ostatně to poslední a jediné, co Rus doopravdy má. Revoluce neprohrála svou při ve chvíli, kdy sundávala Krista a rozvěšovala Stalina. Revoluce prohrála v okamžiku, kdy vyvrátila první hrob.“

A také tam je úvaha o Americe a Rusku. I ta stojí za citaci:

„Co ty země spojuje, čím se jedna druhé podobají. Ta vzájemná uhranutost, fascinace jednoho druhým, to nemůže být náhoda. Obě ty země jsou multikulturní, jak se říká. Vznikaly mísením kultur, příchody a odchody etnik a národů, často odněkud vyhnaných či ze strachu přivátých. Z různých ingrediencí vznikl Velký Rus, stejně jako Velký Američan. V tom Rusovi je víc dědičně ruského, v tom Američanovi víc dobrovolně amerického. Oba k smrti milují svou vlast a do krve nenávidí ty, kdo ji ohrožují. Oba jsou patetičtí, zpívají hymnu s dojetím v krku, nejsou dvakrát sečtělí, ale mnozí vědí, že být sečtělý je dobré, ctí sečtělost, mají posvátnou úctu před vzděláním. A nemají dvakrát smysl pro humor. Znáte nějakého opravdu dobrého amerického humoristu? Snad Hellera. Jenže to je Žid. Nebo Vonneguta. To je ale Němec, a ještě hodně naštvaný. Byl snad Čechov humorista? A Bulgakov? Myslím, že ne.“

A ještě jedna citace do třetice:

„Většina našich komentátorů říká: „Rusko je zlé, ruce od něj. Nepoučilo se. Chce vládnout světu. Všichni proti Rusku.“ Namítám: „Rusko je takové, jaké je, jaké bylo vždycky, jiné nebude. Nemůžete si stvořit Rusko podle vašich neruských představ. Jako nenaučíte slona kokrhat. Nechte Rusko, ať ukazuje, co umí. Dokud vám nebude šlapat sloní nohou na vaše kuří oka, můžete ho leda obdivovat. Za to, že tolik stovek let se drží jediného Boha, jediné vodky, jediné víry, že být na Rusi Rus, to něco znamená. Kdeže jsou naše mindráky, naše ustavičné přemítání, kdo jsme, co jsme, odkud přicházíme, a hlavně proč. Rus má tohle jasné.“

Kdy by všichni ti, co chtějí ponížit, porazit, vygumovat Rusko, měli aspoň trochu povědomí o ruském fenoménu, jak byl popsán výše, bylo by možná víc rozumu na světě. Jenomže, jak se připisuje Churchillovi, za vším hledej stopu peněz. I za tou dnešní válkou na Donbase a řinčením šavliček směrem k Moskvě jsou jen peníze, tedy moc.

Jenže, jak nás učí i elementární fyzika, každá postava má dvě nohy, o jedné se bortí, kácí a padá. Svět po roce 1989 se změnil z bipolárního a relativně stabilního, a teď nemluvím o jednotlivých politických uspořádáních na jedné či druhé straně, ale poté se stal unipolárním. Teprve když se Rusko rozhodlo emancipovat, kdy Putin vrátil Rusům sebevědomí poztrácené při pohledu na karikaturu připomínajícího Jelcina, začal se západ obávat návratu bipolarity, ba dnes spíše multipolarity, kde není radno nikoho z „těch druhých“ podceňovat. Což zároveň znamená více respektu vůči protivníkovi a též ohledu na spojence. Není možné obětovat celé národy Evropy na oltář vlastních špatně domyšlených zájmů, podobně jako to činil Napoleon nebo Hitler.

A v tom je, myslím, jádro problému. Minipolitikové z minikolonie Velkého bratra za Velkou louží se předhánějí, kdo víc a šťavnatěji urazí Rusko, Rusy, Putina. Dnes už se v médiích hlavního proudu nedočtete sousloví Prezident Putin. Dnes čtete Diktátor Putin. Tím to začíná. Pokračuje to miliardami posílanými na Ukrajinu na nákupy zbraní, případně dodávkami rovnou celých bojových prostředků. Když někde řeknete, že tyto dodávky jen prodlužují válku a prohlubují utrpení lidí na východním i západním břehu Dněpru, jste označení za Putinova gubernátora. Naposledy si tohle označení vykoledoval Václav Klaus. Takto ho označkoval moderátor Václav Moravec a etický panel ČT tomu zatleskal. Projevy našich koaličních politiků se hemží slovy „jsme ve válce“, náčelník generálního štábu naší armády už přímo konstatuje, že přijdou odvody a naše účast v ukrajinské válce je nezbytná. A když to pak nějaký politik (Babiš) učiní heslem své volební kampaně, od všech to schytá, že šíří poplašnou zprávu. To už není jen blázinec, to je vězení, v němž navíc pobýváme dobrovolně, možná i proto, že nám mnoho jiného, jak se obvykle říká, nezbývá.

Není to však pravda. Tak jako platí Orwellova „udržovací válka“, z níž nemá užitek žádná válčící strana, nýbrž pouze dodavatelé zbraní a propagandisté, tak platí Orwellův pojen „ideozločin“. V rámci EU, a také v Británii, už platí nebo jsou na spadnutí zákony, trestající ne to, co činíte, nýbrž to, co si myslíte. A proč to všechno? Protože je zapotřebí prodat co nejvíc zbraní a zničit co nejvíc území, aby bylo pak kde investovat. Je to průmysl. Jenže to je západní pohled. Východní, tj. ruský pohled vypouští minimálně tu druhou motivaci. Rusko nepotřebuje stavět nové Doněcky a Krymy, které ukrajinská armáda složená z našich zbraní a francouzských vojáků soustavně ničí. Rusku jde, jako ostatně asi vždy v historii, o zachování pocitu, že „býti Rusem na Rusi něco znamená“. Můžete se Rusům smát, můžete je zesměšňovat a parodovat, vymýšlet jim diktátorské epolety, ale neměli byste je podceňovat. To se nikdy nikomu v historii nevyplatilo.