Nemyslel jsem si, že jedno setkání odborníků a následně vydaná kniha změní svět. Jen jsme společně chtěli pojmenovat základní důvody, proč všude kolem nás lež vítězí nad pravdou, ačkoli si to bývalý prezident Havel přál ve svém legendárním hesle o „pravdě a lásce…“ opačně a první prezident naší země T. G. Masaryk dokonce vtělil na prezidentskou standardu slova Pravda vítězí. Možná měl pravdu, ale zatím to tak nevypadá.

Ten, kdo se chce dopídit alespoň trochu relevantních informací o tom, co se doopravdy děje u nás, v EU a ve světě, záhy pochopí, že nemůže být odkázat jen a tzv. mainstreamová média, a už vůbec ne na ta tzv. veřejnoprávní. Přitom právě ona (Česká televize a Český rozhlas) vznikla po převratu na půdorysu někdejších totalitních ČST a ČSRo, o nichž jsme tehdy říkali bonmoty typu ČST lže jako když Rudé právo tiskne. Ano, byla to prodloužená propagandistická chapadla tehdejší moci, prezentovala výlučně její „pravdy“ a názory, sloužila k ohlupování obyvatel. Proto byl objeven ten ošklivý a vlastně nic moc neříkající přívlastek „veřejnoprávní“. Myslelo se, že když se mediální instituce, zejména jejich zpravodajství, svěří jakémusi amalgánu veřejného prostoru, veřejnost to bude platit z druhotných daní, tak si sama veřejnost pohlídá, aby za své peníze dostávala poctivé zboží. Jenomže jaká je realita dnes? Občan je rukojmím zákona, který mu přikazuje platit na provoz ČT a ČRo, ale není připuštěn ani na vteřinu k rozhodování, jak se s těmi penězi naloží. A když vyjádři kritický názor, je osočen, že chce zlikvidovat svobodu slova.

Jenomže co je v podání ČT a ČRo svoboda slova? Je to svoboda pro úzkou a názorově unisonní skupinu novinářů šířit éterem účelově vybrané informace, dezinformace i prosté lži, z nichž staví svoji dnešní propagandu. Jako by ty podlahy a stěny na Kavčích Horách a na Vinohradské byly infikovány už z předchozího režimu jakousi záhadnou bakterií, která napadá tudy chodící novináře, zbavuje je soudnosti a zdravého rozumu a vkládá jim do úst nepravdy a zájmově pokroucené dezinformace.

Myslím však, že je to jednodušší. Ti nejfanatičtější křiklouni z redakcí ČT a ČRo jednají ve shodě s vybranými politickými kruhy, pracují na jejich objednávku, a nepochybně s vidinou či příslibem nějakých benefitů – od přímé korupce přes kariérní postupy až po účast na skutečném vládnutí. O takové příběhy u nás nikdy nebyla nouze. Vzpomeňme redaktora Respektu Vladimíra Mlynáře (posléze ministr informatiky) nebo dalšího prominenta této názorové linie (dnes v Aktuálně.cz) Martina Fendrycha, svého času náměstka ministra vnitra. Taková mesaliance mezi mocí a médii je z etického pohledu naprosto nepřípustná. Je to jen další důkaz o tom, že to, co vidíme na ČT a slyšíme na ČRo, jsou produkty čistě propagandistické.

Nevadí, řeknete si. Když nám skutečné informace nedají v ČT, ČRo a namnoze ani v privátních mainstreamových médiích (připomeňme drastickou proměnu z TV Prima, která ještě před rokem vypadala seriózně a důvěryhodně, ale po nástupu americké CNN je Prima jen dalším z řady obdobných politických tlampačů), půjdeme pro ně k alternativním zdrojům, na internet. Jenomže zde – vedle zpravodajských serverů snažících se přinášet informace ze všech stran, aby si čtenář mohl utvořit vlastní názor, najdete přehršli webů, kde hlavními argumenty jsou věty typu  Jedna paní povídala.. . Jeden či více odborníků povídalo…. Nějaký ústav prohlásil…. Bylo objektivně zjištěno….Kolikrát toto čteme a slyšíme? Obvykle jsou těmito slovy uvozovaná tvrzení co do duchaplnosti a věrohodnosti sotva na úrovni žáka 5. třídy anebo připomínají opiové fantasmagorie. A pak se každé takové efektní „zprávy“ chytí zástupy důvěřivců, vznikne sněhová koule valící se sociálními sítěmi a rotující mailovou poštou, a na konci už nikdo neví, co je fakt a co výmysl. Tedy se jedná jen o jiný druh manipulace. A navíc existence a fungování tohoto fenoménu poskytuje úžasně snadný terč pro mainstream, který potřebuje shodit alternativní média, vložit je do jednoho pytle jako zástup duševně chorých, a tudíž bezcenných aktivistů, s nimiž nemá smysl se vůbec zabývat.