Tahle píseň nedávno proletěla naší občanskou společností, ne tou havlovsky prodejnou (prý neziskovou), nýbrž společností opravdových občanů, kteří znají cenu svobody, odpovědnosti i strachu. Rád bych na to téma teď řekl ještě pár poznámek zcela aktuálních.

Otázky ukrajinské (nebo vlastně jakékoliv) války, na které nikdo ze zodpovědných nechce odpovídat:

• Je lepší být mrtvý nebo živý?
• Je lepší být zdravý nebo zmrzačený?
• Je lepší oplakávat svého syna a nebo se dívat, jak žije a jeho děti rostou?
• Je lepší mít rodinu nebo být válečnou vdovou, sirotkem?

Každý den války na Ukrajině umírají další a další lidé, nejenom vojáci ale i civilisté, ženy a děti. Každý den války jsou ničeny další domovy, živnosti a zdroje obživy obecně. To vše za frenetického potlesku gaučových válečníků, kteří znají válku jen z bezpečí mamahotelů a PC stříleček, ať již jsou to nezaměstnaní trollové anebo ministři.

Jenže musím položit další otázku. Byli by stejně odhodlaní hnát cizí lidi na smrt, kdyby mezi nimi byl jejich syn, bratr nebo otec? Je snadné být statečný, když teče cizí krev a jde o cizí bolest, ať již fyzickou nebo duševní ze ztráty někoho blízkého. Podle mne, je to navýsost ostudně  zbabělé.

Jako člověk, který jako bezvýznamný civilista strávil ve válečné zóně (válka Irák vs.Írán, rok 1988) 6 měsíců a další 4 roky tamtéž, kdy už se nebojovalo a země se vzpamatovávala z války, počítala ztráty a oplakávala své mrtvé, těžko snáším velkohubá prohlášení lidí, kteří o skutečné tváři války nevědí zhola nic, neokusili hořkost ztráty, hladových přídělů potravin ani dozor hlídek na každém rohu. Vyzkoušel jsem si, jak zní výbuchy těžkých raket (a mám jich ve svém diáři označeno celkem 188, které dopadly na Teherán po dobu mého pobytu tam, vím, jaká je zima, když nejde elektřina a tím pádem ani topení a venku je pod nulou, jaké je stát ve frontě na příděl potravin a doufat, že na mne třeba dnes vyjde. Vím, jaké je se krčit ve sklepě, zatímco venku duní exploze a tlakové vlny vyráží silnostěnná okna, aby jejich střepy, vystřelené tím tlakem dovnitř budov, nemilosrdně devastovaly každého, kdo se jim dostane do cesty. Je pozoruhodné, že nikdo z těch, kteří takovému peklu (pro cizí) napomáhají, mne neposlouchá, když se snažím své zkušenosti předat dál. Proč asi?

Přitom právě tito naivní, nezkušení a o to víc bezohlední ničemové, kteří se nestydí posílat cizí lidi na smrt, posílat jim stále nové a nové zbraně a střelivo, aby se mohli ještě lépe a účinněji zabíjet a mrzačit, bezostyšně označují každého, kdo pronese zakázané slovo mír anebo příměří, za Putinova agenta, proruského švába, dezoláta anebo jako Ukrajinci za „bakterii“ (zřejmě po nacistickém vzoru, kdy takto byli označováni židé, jako bakterie, které je třeba dezinfikovat). Já jsem také na seznamu „bakterií“ a musím říci, že skutečně v noblesní společnosti. Kdy nás budou chtít začít viditelně označovat nebo zavírat za názor? Budeme snad jako v Kongu za prezidenta Mobuta, který prohlásil, že „garantuje svobodu projevu, ale už negarantuje svobodu po projevu“?

Nyní stále častěji slýcháme prohlášení našich politiků, že jsme ve válce, že je nutné cvičit ukrajinské vojáky (projekt Phoenix), že je nutné posílat další vojenský materiál na Ukrajinu a že bude možná nutné vyslat naše vojáky.

Já k tomu říkám A DOST!

Teď už začíná jít o naše spoluobčany, o naše děti, o budoucnost naší země a vy nemáte právo ji nechat rozbít kvůli ambicím nebo kšeftům vašich loutkovodičů!

Své syny, vnuky ani dcery jim nedám!