Tedy, připomínáme si to s pokorou, vděčností a úctou na naší politické scéně pouze někteří. Ti ostatní vydávají toto osvobození za ztrátu svobody, a v podstatě za počátek nové okupace. To vše v rámci neblahého, nebezpečného a pro nás nepřijatelného trendu zlehčování zločinů německého nacismu a relativizace tragického rozměru německé okupace našeho území. A v rámci tendence k přepisování moderních dějin včetně přepisování a revize výsledků druhé světové války.

Patří sem i podlézání části české politické reprezentace tzv. sudetským Němcům a jejich organizacím a také odsuzování odsunu Němců z Československa po druhé světové válce a jeho označování za nepřijatelný zločin. Odtud už není daleko k českým omluvám Němcům a k otevření otázky sudetoněmeckých restitucí. To nesmíme připustit!

Historické pozadí odsunu

Připomeňme si, že finální  rozhodnutí o samotném principu odsunu Němců (nejen) z Československa v zásadě padlo už na konferenci spojeneckých mocností (SSSR, USA, Velká Británie) v Teheránu koncem roku 1943. O myšlence transferu Němců ze zemí střední a východní Evropy tedy jednali a odsouhlasili ji státníci velmocenské protiněmecké (protinacistické) koalice.

Například britská vláda rozhodnutí o provedení transferu Němců z Polska a z Československa učinila již v roce 1942. Na zmíněné konferenci v Teheránu se mj. také rozhodlo o změně polských hranic a o jejich posunu na západ, čímž Polsko získalo značnou část do té doby německých území.

Což zároveň znamenalo odsun cca osmi milionů Němců do zmenšeného německého státu. Zatímco z  Československa bylo celkově odsunuto zhruba 2,5 milionu Němců.