“Evropané dnes podle odhadů přichází kvůli zbytečnému vyhazování zboží až o 12 miliard euro ročně, tedy asi 303 miliard korun. Při tom vyprodukují asi 35 milionů tun odpadu. Jinými slovy: chováme se, jako kdybychom neměli jen jednu Zemi, ale měli bychom jich aspoň deset, jako kdyby nové zboží nic nestálo. Problém ale není ani tak v zákaznících, jako ve výrobcích samotných. Ty totiž bývají navrženy tak, aby dlouho nevydržely a zákazníci si museli zase brzy koupit výrobek nový. A oprava buď není dostupná nebo se nevyplatí,” popisuje Kolaja.

To má změnit dvojice legislativ, které dostali od europoslanců finální schválení. Jde o směrnici o ecodesignu a o takzvané právo na opravu. První jmenovaná se zaměřuje na to, jak jsou výrobky navrženy, druhá na to, jak jim lze po rozbití vdechnout nový život.

“Směrnice o ecodesignu zavádí nové požadavky na samotný design výrobků. Zakazuje například praktiky, které vedou k předčasnému zastarávání, jako jsou takzvaná kazítka nebo i nedostupnost aktualizací softwaru. U vybraných typů výrobků zase zavádí 'digitání pasy', které budou obsahovat informace o původu nejrůznějších částí výrobku nebo o možnostech recyklace. Na některých produktech se také objeví skóre opravitelnosti. Z toho zákazník snadno pozná, zda kupuje skutečně kvalitní výrobek, nebo spíše 'zajíce v pytli', který půjde do koše i kvůli sebemenší závadě,” říká Kolaja.

Právě na snazší a dostupnější opravy se zaměřuje i druhá ze směrnic, známá jako právo na opravu. “To se týká velkých domácích spotřebičů, jako jsou pračky, sušičky, myčky nebo lednice, ale také například mobilů a tabletů nebo baterií do elektrokol. Opravy budou dostupnější. Díky povinnosti pro výrobce poskytovat náhradní díly a díky podpoře nezávislých opravářství,” dodává Kolaja.

Kromě toho mají obě legislativy, které podporují koncept takzvané oběhové ekonomiky, ještě jeden pozitivní dopad. Zakazují totiž vyhazování vybraných kategorií neprodaného zboží. “Na výrobu jednoho bavlněného trička je potřeba stejný objem pitné vody, jako stačí jedné osobě na 2,5 roku. Přesto se v Evropě každý rok vyhodí podle odhadů takových triček 11 až 32 milionů. A to aniž by se tato trička kdy dostala k zákazníkovi. Firma je prostě vyrobí, neprodá a rovnou vyhodí. A to jen proto, že kvůli nabízení oblečení, které vyšlo z módy, by mohlo vést ke snížení tržní ceny. Výsledkem ale je, že se tohle oblečení vyváží na skládky třeba do Afriky, kde pak vznikají obří haldy odpadu,” vysvětluje Kolaja.

Europoslanci schválili kompromisní znění obou legislativ, na kterých se Parlament shodl s Evropskou radou a Komisí v rámci trialogu.