Nedávno se mě jedny noviny ptaly, co říkám na výzdobu stanice metra Anděl, která se dřív jmenovala Moskevská a zdobí ji srpy, kladiva a budovatelská hesla. Takový trochu skanzen normalizace to je.

Novinám jsem odpověděl, že bych zvolil postup, jaký jsme nakonec zvolili v případě sochy maršála Koněva, která stála v Bubenči. Totiž že bych to sundal a dal do muzea, kde by si každý mohl přečíst, o co jde, v jaké době to vzniklo, v jakých souvislostech a tak dále.

Ale když o tom přemýšlím zpětně, říkám si, že to konečné řešení by ani nemuselo být potřeba.

Nejsem nadšený z toho, že máme veřejný prostor pořád plný symbolů totalitního režimu, který v naší společnosti zanechal hluboké jizvy, režimu, který neváhal utlačovat vlastní národ a vraždit vlastní spoluobčany. Na druhou stranu, srpy, kladiva, rudé hvězdy, budovatelská hesla, normalizace a to všechno je součástí naší historie. Bohužel. Zažili jsme to, bylo to tady, nikdo nám to už neodpáře.

Říká se, že odstraňováním symbolů minulosti se přepisují dějiny. S tím úplně nesouhlasím. Říšskou orlici svírající v pařátech svastiku nikde ve veřejném prostoru nenajdete. Ani v Praze, ani nikde jinde. Proč i víc, než třicet let po pádu totality, nejsme schopni dát rovnítko mezi srp s kladivem a hákový kříž, pro mě asi navždy zůstane nevysvětlitelnou záhadou. Oba režimy byly smrtící a ani jeden z nich nepřinesl českým zemím ani zbla dobrého.

Když jsme začali řešit Koněva, říkali jsme si, že nemá cenu ho odstraňovat, že lepší by bylo ho využít jako jakousi vzdělávací pomůcku. Čas od času u něj udělat výstavu o dobách nedávno minulých, výstavu, která by vysvětlovala souvislosti. Že by tam mohli učitelé dějepisu vodit své třídy a probírat s nimi soudobé dějiny. Ty dějiny, na které se často v českých školách skoro nedostane. Stále dokola se probírá pravěk a starověk, všichni víme, co je to Halštatská kultura, ale co se stalo v únoru 1948, na to už v dějepise nezbyde čas. Dvacáté století se tak nějak profrčí, hlavně aby se děti na nic moc neptaly. A to je úplně blbě.

Jsem toho názoru, že národ, který nezná svou historii, je odsouzen k záhubě. Pomalé, ale jisté. Společnost, která nezná dějiny, je náchylnější ke všemožným konspiracím a narativům, které jsou sice hluboce zakořeněné a brnkají na všemožné struny, ale pravdě jsou na hony vzdáleny.

V roce 2018, na výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jsme proto Koněvův pomník opatřili novými informativními cedulemi, které uvedly na pravou míru nepravdy, které se na jeho piedestalu vyjímaly dlouhá desetiletí. Nové cedule v češtině, ruštině a angličtině jsme konzultovali s historiky z Akademie věd, Vojenského historického ústavu, Ministerstva obrany a Ústavu pro studium totalitních režimů. Text, který tam byl a který ve stručnosti popisoval život maršála Koněva, odsouhlasili všichni. Samozřejmě se nelíbil rusům, které jsme opakovaně vyzývali k jednání, ovšem bez jakékoliv pozitivní odezvy. Zbytek příběhu znáte.

Na Andělu se naštěstí nikdo k normalizačním plastikám nepoutá, nikdo je nepolévá barvou, nikdo před nimi nepořádá demonstrace, na kterých vlají sovětské a nacistické vlajky. Ruská ambasáda kvůli nim nikomu nevyhrožuje, ruské propagandisty nechává v klidu, ruská Duma kvůli nim nepřijímá speciální zákony odsuzující každého, kdo by se na ně jen křivě podíval. Nikdo kvůli nim nikomu nevyhrožuje znásilněním manželky nebo ublížením na zdraví.

Myslím, že by nebylo od věci pokusit se ty plastiky využít tak, jak jsme chtěli využít Koněva. Praha i Dopravní podnik mají dost prostředků na to, aby přímo ve vestibulu instalovali panely, které by kolemjdoucím v několika jazycích přiblížily dobu a souvislosti, ve kterých výzdoba vznikala. A když by to nefungovalo, pak si myslím, že nic nebrání tomu je šoupnout do muzea totality vedle Koněva.